Krajina v hmle

Ťažko si predstaviť niekoho, koho by tento film nedojal. Ak už nie iba tým, čo vidí, tak aspoň spojením hudby s tým, čo vidí. Kritika by v tomto prípade mohla Angelopoulosovi vyčítať citové vydieranie, ale opäť je všetko na svojom mieste a režisér je rozoznateľný v každom zábere a scéne. Opäť sa kamera sústredí na bezútešnú, otvorenú krajinu, na hranice, rieky, cesty, moria, atď. A po nich neustále premávajú dopravné prostriedky (autá, autobusy, nákladiaky, vlaky, lode), aby nás niekam, do vysneného vytúženého cieľa, dostali. A nakoniec je aj jedno, či je vôbec tento cieľ reálny, alebo iba klamom, pretože v neho veríme a cestujeme. Koniec si už musí vyložiť každý po svojom, dominuje mu symbolizmus a či ho budete považovať za relatívny happy-end, alebo tragické a nevyhnutné vyústenie predchádzajúcich udalostí, necháva Angelopoulos na vás. (25.08.2019)

Moj prvy film od rezisera Angela Angelopoulosa. Miestami mi to pripominalo - najma dlzkou zabeorov a kvalitnou kamerou - Tarkovskeho, obcas ale i Bressona. Konkretne tu vo filme deti uverili matkinym kecom ze otec usiel do ineho statu, preto sa vydali na cestu nehostinnou krajinou aby nasli otca - az na konci pochopili o co vlastne slo. Prezili pritom mnoho zazitkov, stretli roznych ludi. Ako som si stihol zistit, typickymi temami rezisera Angelopoulosa su hladanie lepsej buducnosti, caste pocity zufalstva, najma ked toto zufalstvo prameni z pocitov nemoznosti najst lepsiu buducnost. Reziser casto a rad maluje staticke obrazy a svojou nedejovostou tryzni dejachtivych divakov /fakt by to nemal pozerat verbal/. Ja osobne mam rad ked sa kamera sustredi namiesto hercov na moria, opustene bane, cesty, rieky ... nakladne auta, rypadla. Pamatam si jednu krasnu scenu z filmu ked na poloplne namestie usilovne snezi - mam rad ked reziser so svojou kamerou pozera, ako sa snehove vlocky roztapaju na dlazbe, ale snezi usilovne dalej. Pripominalo mi to Tarkovskeho Nostalgiu.Uplne happy by som bol, keby reziser Angelopoulos natocil scenu, ako vrtulnik kruzi nad obilnymi poliami, ako sa toto obilie vlni v dosledku rozvireneho vzduchu. Jedna z najlepsich existencialnych road movies : 100 % (22.08.2020)

Přestože mi přišlo, že ten film nemá dvě ale asi čtyři hodiny, přestože některé scény byly asi třikrát delší, než je únosné, přestože něco na mě působilo jako čirý lartpourlartismus, přes to všechno mě něco nutí dát plné hodnocení, protože cítím, že mě ten film jaksi převyšuje, musím o něm pořád přemýšlet a nějak se s ním vyrovnat. Pár scén je vyloženě geniálních, navíc celkový autorský rukopis je jedinečný, malým příkladem budiž jen scéna, kdy do hospody vejde slepice a celé osazenstvo ji bez hnutí pozoruje, načež ji někdo chytí a hosté se dají znovu do pohybu a hlasitého hovoru. Pro pozorného a trpělivého diváka je tu podobně poeticky absurdních situací celá řada, až mi to občas připomnělo Kusturicu (ale jo, toho Tarkovského taky...). A v neposlední řadě - oba dětští herci jsou skvělí! Zajímalo by mě kde jen Angelopoulos sehnal dvě děti, co dokážou i několik minut stát bez pohnutí? (20.03.2012)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)

Konečně konzistentní Angelopoulos. Jinak přístupem velmi podobné filmy "Cesta na Kitheru" a "Včelař" měly jednu vadu na jinak vycizelované kráse: používání dlouhých záběrů á la Tar-r či Tar-kovský ve spojení s minimalistickým projevem postav vytvářel zajisté účinek lidské a myšlenkové hloubky, ale z mého pohledu výměnou za paradoxní dehumanizaci těch samých postav. Pomalá kamera, klasická hudba, zasmušilý či zpytující pohled citovým pnutím znehybněné tváře upřený v dál - to vše dělalo z postav v autorových filmech a v jejich nejsilnějších okamžicích "jen" naplnění uměleckých figur, přestávaly být postavami z masa a kostí a měnily se v mlčenlivá ztělesnění obecných lidských principů, a to přesně ve chvíli, kdy se je měl divák snažit nejvíce lidsky pochopit. Zde je situace takřka stejná, s jedním rozdílem: zde již Theo místy přiznává rétoričnost svých postav i uměleckou vykonstruovanost situací, v nichž se nacházejí (symptomatickou se proto jeví scéna s padajícím sněhem a policisty). To je ulehčeno použitím žánru road-movie, jenž umožňuje za sebou řadit disparátní scény a postavy, u nichž nevadí, že jsou jen figurkami/ figurami v rukou autora (př. herecký ansámbl). A to také umožňuje, aby to málo skutečně lidských a spontánních postav mohlo být divákem skutečně oceněno. (22.09.2015)