Krajina v hmle

Přestože mi přišlo, že ten film nemá dvě ale asi čtyři hodiny, přestože některé scény byly asi třikrát delší, než je únosné, přestože něco na mě působilo jako čirý lartpourlartismus, přes to všechno mě něco nutí dát plné hodnocení, protože cítím, že mě ten film jaksi převyšuje, musím o něm pořád přemýšlet a nějak se s ním vyrovnat. Pár scén je vyloženě geniálních, navíc celkový autorský rukopis je jedinečný, malým příkladem budiž jen scéna, kdy do hospody vejde slepice a celé osazenstvo ji bez hnutí pozoruje, načež ji někdo chytí a hosté se dají znovu do pohybu a hlasitého hovoru. Pro pozorného a trpělivého diváka je tu podobně poeticky absurdních situací celá řada, až mi to občas připomnělo Kusturicu (ale jo, toho Tarkovského taky...). A v neposlední řadě - oba dětští herci jsou skvělí! Zajímalo by mě kde jen Angelopoulos sehnal dvě děti, co dokážou i několik minut stát bez pohnutí? (20.03.2012)

Malování dlouhých statických obrazů a trýznění diváka moc ráda, ale rozhodně nerada neumětelský citový vydírání, který tak STRAŠNĚ bije do očí (ne, Franto, tady je to to první - ale jinak souhlas :) ). Někdo na tý tenký hranici balancovat umí a někdo ne - a sem rve režisér symboly a hluboký plky tak strašně nesuverénním způsobem, až se teď úplně děsim kouknout na něco dalšího od něj (přestože se už pár let těšim na Věčnost a den) - tak "moc" bylo tohle špatný. A to jsem k filmu přistoupila s rukama dokořán - silou vůle jsem je tak držela až do detailního záběru na plačícího chlapce nad umírajícím koněm - pak už jsem vyprskla smíchy, dala je za hlavu a překřtila film na Epochální výlet dvou narušených broučků, kteří neznají chodník, do Němec. (2,5* - je tam všechno a přitom nic) (08.04.2012)

Dát tomu nižší hodnocení než tři hvězdy ani nejde, jelikož Angelopoulos mistrně pracuje s výstavbou dlouhých záběrů, má je detailně promyšlené a není v nich zbytečné vteřiny, jelikož i dlouhé koukání kamsi nebo dlouhé mlčení zde má svoji pointu. V tom mě Krajina v mlze naprosto nadchla, přinesla nejednu silnou scénu (za mě vede asi ta s kamionem, kde se děje něco naprosto hnusného a přitom nic není vidět a pocit z toho je o to intenzivnější) a Angelopoulos s kameramanem Arvantisem a střihačem Tsitsopoulosem mají i dokonalý cit pro temporytmus, takže tu vše filmařsky nádherně ladí dohromady. Bohužel scénář je artový kalkul, který za sebe skládá spoustu působivých scén, jež se ale celistvě rozpadají. Inspirace Fellinim nebo Bressonem jsou zřejmé, ale tihle dva mají naprosto odlišný styl a spojit ho dohromady chce pořádnou odvahu a píli, aby to tak vůbec šlo. A tady to zrovna nešlo, jelikož střídat absurdně (až) komické scény, jejichž pointa je především v té absurditě (houslista, slepice) s depresivními a pomalými je opravdu nekonzistentní. A zasadit do putování tehdejším depresivním Řeckem (aspoň to jsem z toho vyvodil, o historii Řecka moc nevím) dvě malé děti z toho dělá v závěru samoúčelnou depku. Takhle se onen záměr zobrazit tehdejší náladu státu upozadil před příběhem dvou děcek cestujících do Německa za otcem a rázem z toho je něco jako Muška s globálním přesahem, který ale zůstává hlavně Muškou. Prostě děti na sebe strhnou pozornost v jakémkoli filmu víc, než vše ostatní a přitom by se do takového přesahu více hodili dospělí herci. Takhle se ani nedivím, že je to pro některé vyděračské, protože minimálně scéna z koněm rozhodně je a pro citlivější povahy jich tam bude ještě víc, zatímco to podstatné díky tomu pomalu zanikne. A ačkoli i použití dětí má svůj smysl (budoucnost národa), zanikne i ten. Je to škoda, protože filmařsky je to opravdu skvost, ale ostatní je nevyvážené. 3* (22.01.2024)

Konečně konzistentní Angelopoulos. Jinak přístupem velmi podobné filmy "Cesta na Kitheru" a "Včelař" měly jednu vadu na jinak vycizelované kráse: používání dlouhých záběrů á la Tar-r či Tar-kovský ve spojení s minimalistickým projevem postav vytvářel zajisté účinek lidské a myšlenkové hloubky, ale z mého pohledu výměnou za paradoxní dehumanizaci těch samých postav. Pomalá kamera, klasická hudba, zasmušilý či zpytující pohled citovým pnutím znehybněné tváře upřený v dál - to vše dělalo z postav v autorových filmech a v jejich nejsilnějších okamžicích "jen" naplnění uměleckých figur, přestávaly být postavami z masa a kostí a měnily se v mlčenlivá ztělesnění obecných lidských principů, a to přesně ve chvíli, kdy se je měl divák snažit nejvíce lidsky pochopit. Zde je situace takřka stejná, s jedním rozdílem: zde již Theo místy přiznává rétoričnost svých postav i uměleckou vykonstruovanost situací, v nichž se nacházejí (symptomatickou se proto jeví scéna s padajícím sněhem a policisty). To je ulehčeno použitím žánru road-movie, jenž umožňuje za sebou řadit disparátní scény a postavy, u nichž nevadí, že jsou jen figurkami/ figurami v rukou autora (př. herecký ansámbl). A to také umožňuje, aby to málo skutečně lidských a spontánních postav mohlo být divákem skutečně oceněno. (22.09.2015)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)