Krajina v hmle

Tady jsou scény, které vás nemusí vůbec rozhodit, a pak najednou přijde jedna, která vás odrovná a vy si uvědomíte, jak je tenhle svět krásný, anebo ještě spíše, jak je hnusný. Jsou tady scény, které odkazují na jeho krásu, ale právě ten hnus je tak nějak víc cítit, je silnější a někdy dovede to krásné překrýt. Snad ne nadobro. (04.02.2016)

Dokonalá hudba! Smutné, tragické, ale moc pěkné! Ten záběr s důlním rypadlem je téměř epický! A pěkný je i ten s rukou odnášenou z moře helikoptérou s pozadím Bílé věže v Soluni. Dějově se skoro nic neděje, ale na to se dá zvyknout. Vypráví se kamerou, zvuky, hudbou. U scény natáčené za náklaďákem pomalejší diváky zamrazí (ty důvtipné to napadne ještě než se otevřou boční dveře), a pak pomalu sledujete jestli se pod plachtou objeví nebo co bude. Hlavní dospělá postava, budoucí rekrut Orestis (Stratos Tzortzoglou) je typologicky podobný Janu Potměšilovi před nehodou. Jermánia tu zní všude, a pro mě jako trénink řečtiny docela jednoduchý film (dialogy jsou tu krátké a hodně slov už znám). (15.08.2020)

Ťažko si predstaviť niekoho, koho by tento film nedojal. Ak už nie iba tým, čo vidí, tak aspoň spojením hudby s tým, čo vidí. Kritika by v tomto prípade mohla Angelopoulosovi vyčítať citové vydieranie, ale opäť je všetko na svojom mieste a režisér je rozoznateľný v každom zábere a scéne. Opäť sa kamera sústredí na bezútešnú, otvorenú krajinu, na hranice, rieky, cesty, moria, atď. A po nich neustále premávajú dopravné prostriedky (autá, autobusy, nákladiaky, vlaky, lode), aby nás niekam, do vysneného vytúženého cieľa, dostali. A nakoniec je aj jedno, či je vôbec tento cieľ reálny, alebo iba klamom, pretože v neho veríme a cestujeme. Koniec si už musí vyložiť každý po svojom, dominuje mu symbolizmus a či ho budete považovať za relatívny happy-end, alebo tragické a nevyhnutné vyústenie predchádzajúcich udalostí, necháva Angelopoulos na vás. (25.08.2019)

Malování dlouhých statických obrazů a trýznění diváka moc ráda, ale rozhodně nerada neumětelský citový vydírání, který tak STRAŠNĚ bije do očí (ne, Franto, tady je to to první - ale jinak souhlas :) ). Někdo na tý tenký hranici balancovat umí a někdo ne - a sem rve režisér symboly a hluboký plky tak strašně nesuverénním způsobem, až se teď úplně děsim kouknout na něco dalšího od něj (přestože se už pár let těšim na Věčnost a den) - tak "moc" bylo tohle špatný. A to jsem k filmu přistoupila s rukama dokořán - silou vůle jsem je tak držela až do detailního záběru na plačícího chlapce nad umírajícím koněm - pak už jsem vyprskla smíchy, dala je za hlavu a překřtila film na Epochální výlet dvou narušených broučků, kteří neznají chodník, do Němec. (2,5* - je tam všechno a přitom nic) (08.04.2012)

Marti evidentně viděl úplně jiný film, protože to poslední, o čem tenhle film je, je o citovém vydírání diváka. Snímek jako by zamrzlý v čase, stejně jako jeho tři ztracené existence putující řeckou krajinou. V životě bych ten film nechtěl vidět podruhé. Je to jako dívat se z okna zatímco venku prší a přitom se nechat bít tyčí. 4,5* (16.05.2010)