Lekce Faust

Sice jsem trochu postrádal freudiánskou grotesknost následujících Švankmajerových filmů (které mě, na rozdíl od kritiků hlasujících o nejlepších polistopadových snímcích, oslovily více), neboť jde vlastně spíše o expresionistické než surrealistické dílo, avšak vzhledem k věcem mezi nebem, zemí a peklem nemohu jít pod pět hvězdiček. Film je totiž strhujícím testamentem geniálního (a i přes svou popularitu vlastně poněkud nedoceněného) herce Petra Čepka, který se již těžce nemocný rozhodl věnovat zbytek svých sil tomuto i pro zdravého herce vysoce náročnému počinu. Vidím tu pozoruhodné paralely se závěrem života a díla Davida Bowieho. Je vůbec milým paradoxem, že zrovna Švankmajer se svým spíše loutkohereckým přístupem dokázal opakovaně nabídnout hercům jejich životní příležitosti, asi je to dáno odbouráním superega a ega, což se překrásně projevilo kupříkladu u zdivočelého Jana Třísky v Šílených. Svou poslední a taktéž dosti pikantní roli v Lekci Faust odehrál i někdejší Přednosta stanice Antonín Zacpal, kterému s pokročilým věkem přibylo mnoho charismatu, a pěkně sugestivní tu byl i Jan Kraus. Vizuální složka je jako vždy u Švankmajera okouzlující, akorát by možná animace mohlo být o něco více. Rozbor obsahu ponechávám raději povolaným faustologům. (10.04.2024)

Objektivně je to za plný počet, subjektivně mi ta přílišná divadelní stylizace (byť ji chápu) občas přišla přehnaná. Jinak je to skvěle postavené a sestavené - miluju ty snové pasáže, průchody starými, obouchanými až mystickými domy, skrývajícími svá tajemství, přechod z jedné podivné místnosti do druhé... Líbí se mi, že všechny podivnosti jsou přes celou surreálnost nakonec vysvětleny a zapadnou do sebe zcela dokonale (bezdomovec!). A potěšilo mne, že se to nebere tolik vážně (chodí kašpárci na záchod? mohou baletky hrabat seno a baštit guláš z ešusu?). Jinak jsou zde postupně všechny atributy pekla (černá kočka, černá slepice, puklé vejce, černý pes, homunkulus a šém, když auto, tak pekelně červené, boj nebe s peklem, samozřejmě skoro osmiminutová scéna vzývání Mefistofela - které jsem se popravdě hodně bál, ale nakonec díky snahám nebe Fausta zastavit a kombinacím scén jde o skvěle natočenou věc - zvláště ten Adršpach! Jak tohle natočili na té špičce jehly?) i představení rozmanitých hříchů - smilstva (ldyž baletky spí, "krásná panna" na závěr), krádež (chlebíčky v divadelním bufetu), chamtivost (víno ve stole zahradní restaurace) apod. Nechybějí scény, které navozují různé pojmy s hlubší návazností - střed labyrintu (když řeže kulisy v půli), divadlo života, je čas jít, tady na Zemi je peklo... Těch odkazů a pojmů je hodně a na jedno zhlédnutí je asi nedá nikdo. A přesto je to srozumitelné a jednotlivé scény (i ty nejnevinnější, i ty s pohodou u piva) správně zlověstné. A člověka až zamrazí, když si uvědomí, že šlo o Čepkův v podstatě poslední film a on sám bilancoval dobro a zlo a svůj odchod ze světa kvůli zlé nemoci). A na druhou stranu pobavilo, že "text advisora" dělal tehdy dvacetiletý Jiří Strach. (19.05.2019)

Pidluke, padluke - a už tu je, a už tu zas není. Když v roce 1976 vyšlo souborné vydání třech středověkých loutkových her "Johannes doktor Faust – Jenovéfa – Don Šajn" s ilustracemi Jiřího Šalamouna, byla to jedna z mnohých inspirací nejen pro nás, ale zřejmě i pro Jana Švankmajera. Faust, který proniká celými dějinami literatury i filmu, je tématem středoevropským, německým stejně tak jako českým (ostatně několika pijatyk v Lipsku jsem se také zúčastnil, na zázrak čepování zdarma čekal však marně). Švankmajer (podobně jako Sokurov) středověkého i geothovského, ale také marlowovského Fausta, ke kterému má asi nejblíž, přesahuje (jinak by z toho ani nemohlo nic dobrého vylézt, neboť všechny formy jsou již dokonalé). Pozn. 1: Takhle by mohl vypadat "český světový film", na který bych se mohl společně koukat s Catherinou Potenza z Mendocina, Pertti van Hanenem z Vantaa a Rolandem Graafem z Windoeku. Pozn. 2: Podobný pocit dějinné současnosti jsem měl u Gilliamova "Monty Python a Svatý Grál". Pozn. 3: Nemám příliš rád surrealistické experimenty, Švankmajer - i když je používá - však nabízí mnohem víc. Pozn. 4: Mefistofeles už nepotřebuje obcházet lidi jako podobní obchodník a lákat na nich vlastnokrevní podpisy, aby jim pak mohl splnit veškerá přání. Teď už má na to internetšop, stačí se jen zaregistrovat. Pozn. 5: Četl jsem pár komentářů, v nichž se kupodivu vyskytují formulace: "člověk z davu", "kdokoli" a pod., ale to ne, Faust je archetyp, Faust nemůže být blbec (a hle! většina lidí už je mimo). (05.03.2017)

Pán účtovník sa vracia z práce domov. Nečaká ho však Pina ani Mariangela, ale čosi omnoho horšie... Lekce Faust je survival horor, ktorý na rozdiel od Resident Evil disponuje tak odzbrojujúco rafinovaným a sofistikovaným výrazovým aparátom, že sa "rozchodí" omnoho ťažšie než pohľad na nemŕtvoly. Švankmajer sa vracia k Donovi Šajnovi a jeho bábkovému ansámblu, no vo Faustovi ho konfrontuje so "skutočnou" realitou a "skutočnými" ľuďmi. Faust sa proste vlieva do reality a rozpúšťa sa v nej. Nezaniká, ale delí sa a distribuuje. V tejto súvislosti ma mimovoľne napadá iracionálna spojitosť so surrealistickým fotografom Aloisom Nožičkom, ktorý v 60-tych rokoch jednu svoju snímku opatril luxusným názvom "Omlouvám se vám, že se tu rozpouštím". Pokojne by to mohol byť alternatívny názov pre Lekce Faust (Švankmajer ale býva v názvoch svojich diel krajne vecný). Film ako taký nehodnotím, voči surrealizmu by to nebolo fér (je mu totiž "programovo" úplne fuk, aký druh vyjadrenia si práve volí - Lekce Faust by kľudne mohol byť laternou magikou rovnako dobre ako kolážou či "zabaleným objektom"), radšej si subjektívne zrekapitulujem režisérov štýl (i keď on sám by mal voči použitiu slova "štýl" výhrady) - okrem povestnej animácie rád používa prvky hororu, koncentrovaný pohľad na veci (videné akoby prvýkrát), rozprávkovo pôsobiace opakovanie určitých motívov, dobrovoľný vstup obyčajného človeka do neobyčajných súvislostí (paralelných, alternatívnych svetov), v ktorých sa ozrejmuje jeho skutočné Ja a neprehliadnuteľný záujem o základné ľudské potreby (jedenie, pitie, sex, spánok, ale napr. i snenie), ktorých nenaplnenie sa prejaví ako motív a ich následné uspokojenie ako rozčarovanie či dokonca katastrofa (súlož s bábkou vo Faustovi, naplnenie materstva v Otesánkovi, potvrdenie teórie v Otrantskom zámku, prebudenie v Něco z Alenky, markýzova posledná večera v Šílení) - je zaujímavé, že "princíp slasti" tu často neprináša satisfakciu. Každopádne Lekce Faust na mňa zapôsobila (mimoriadne) slastne bez toho, aby došlo k nejakej ujme. A keďže film tématizuje mágiu a alchýmiu, proste sa mi chce bez komentára zacitovať Viléma Reichmanna (zhodou okolností ďalšieho surrealistického fotografa): "Poezii nazývali alchymisté to, co nemohlo být vysvětleno. Je to slepá jasnovidnost, obrodná skáza rozumu, ozón, který je cítit při skratu představ, duvěra v nejistoty". Chápete, páni (to, čo nemôže byť pochopené)? (03.05.2006)

Tak nevím..blbě se to hodnotí... Předchozí kraťasy mi přišly nápaditější a často hlubší..Pozdější celovečeráky zase zábavnější a celkově zvládnutější..... V rámci českého filmu(asi i filmu jako takového) je to pořád silný nadprůměr o kterém si může většina filmařů nechat jen zdát..V rámci Švankmajera je to jen takový povinný standard. (28.09.2013)