C'mon C'mon

Režisér Mike Mills nám skrze vkusnou kameru a dlouhé záběry servíruje příběh o postupném sbližování zemitého strýce a poněkud zvláštního synovce způsobem, který sice v dnešní době není nikterak originální, nicméně za srdce vezme vždy téměř spolehlivě. Tomuto aspektu samozřejmě napomáhají precizní herecké výkony tradičně spolehlivého Joaquina Phoenixe a především malého Woodyho Normana, před kterým je po tomto snímku dozajista načrtnuta skvělá herecká dráha. Co tedy dodat na závěr? Snímek C'mon C'mon už svým uchopením, poselstvím, stylem výpravy a délkou naznačuje, že nebude úplně pro každého. Avšak pokud se přes tato “negativa” dokážete přenést či přímo vyhledáváte tento typ filmů, tak pak dostanete krásnou vztahovou fresku, z níž každou vteřinou tryská osobitá tvůrčí láska. A zejména díky tomu Vám mohu C'mon C'mon jen a jen doporučit. Skvělá práce! (HBO Max) „I'm not fine and that's a totally reasonable response!” (04.10.2022)

Sebepoznání skrz výchovu. Když vás nečekané životní proměnné přinutí k reflexi nad vlastními neúspěchy a zalepení osobních roztržek uvnitř rodiny, které si v domnělé dospělosti sami zbytečně zveličujeme, aniž by nás napadlo, že naivní dětská optika – v čemsi neomylná a čistá – je dokáže vyřešit za nás. Navrch terapeutický výkon zdecimovaného Joaquina Phoenixe, sežehnutého lety v seriózních dramatech, kde ztvárnil bohatou kolekci šílenců a mentálně vyprahlých individuí, aby zde konečně chvíli jenom pofelil s prckem v magických rámech Robbieho Ryana. Nenápadnej balzám. 90% (25.12.2021)

No ty krávo, tedy pardon, ale tohle pro mě, jako převážně mainstreamového diváka, byla absolutně neúnosná podívaná, na kterou mě přivedlo jen jméno Joaquina Phoenixe, jenž tu tedy podává řekněme zkušený výkon, ale jinak je to fakt nepředstavitelný hard core, kdy mi v podstatě vrtá v hlavě jediné, a to co měla tato podívaná vlastně za význam. Já tu totiž naprosto žádný nenašel a pro mě se tak jednalo v podstatě jen o neskutečně užvaněné vztahové nefunkční drama mezi podivínským, nezajímavým a naprosto nesympatickým dospělým jedincem a snad nejotravnějším přechytralým parchantem v dějinách filmu, já bych toho fakana musel mlátit od rána do večera, a právě z toho jsem kvet snad nejvíc, když se řešilo, jak by se měl ten hodný strýček vlastně k tomu kloučkovi chovat, aby ho to hlavně neranilo, chudáčka malého. Pak se nemůžeme nikdo divit, kam s takovou výchovou ten svět spěje. Místo aby dostal kluk na prdel a pamatoval si, že prostě určité věci nesmí, tak tady se mu ještě omlouvají, že po něm vlastně něco chtějí, no strašná soda. A do toho všeho pak ještě ty názory dětí přistěhovalců na budoucnost světa, to je další nátěr, kdy jsem měl chuť ten film opravdu pokaždé, když se tam někdo z těch primitivních harantů, mluvících jako by spali dva roky v knihovně, vypnout, fakt nechápu, čeho těmi nepřesvědčivými rozhovory chtěli tvůrci dosáhnout, na mě každopádně působili extrémně nevěrohodně, naivně a hlavně jako proč vlastně? Jinak nějakou zásadnější zápletku to prakticky nemá, prostě strýc se synovcem se tu jen ukrutně nezáživně 100 minut sbližují, ovšem zcela bez emocí a bez dramatických situací, celé se to navíc odehrává naprosto bez jakéhokoliv spádu, černobílé zpracování mi pak též nepřišlo jakkoliv opodstatněné, takže zkrátka ať si tuto podívanou intelektuální publiku užívá na maximum, pro mě se ovšem jedná o nekompromisní Odpad!, jehož obsah jsem doslova a do písmena protrpěl. (15.10.2022)

Johnny je sám a zdá se být s tímto stavem relativně spokojen, takže příliš nevyhledává ani nějaké bližší rodinné kontakty. Těch má navíc v práci dost, především však s mladými lidmi, jejichž odpovědi na otázky dávají filmu hloubku, i když od nich kolikrát znějí až příliš strojeně. To je nakonec problém i Johnnyho vztahu se synovcem Jessem, který mu na krátkou dobu vstoupí do jeho pečlivě nalajnovaného života. Film působí velmi reálně, nikam nespěchá, má vyloženě pohodovou atmosféru. Jenže potom přijde moment, kdy je třeba děj lehce vyhrotit, třeba aby byla vidět Jesseho odlišnost (rodiči jasně daná) a v těch chvílích to Mike Mills často přežene. Trpí tím i jinak výborné herecké výkony. Povětšinou je však C'mon C'mon pohodovým filmem o srovnávání se s novou životní situací a tím i nápravou vztahů s rodinou. Ta čtvrtá je však za kameru Robbieho Ryana, protože jím nasnímaná města nejsou pouze kulisou příběhu, ale dalším z herců. (18.03.2024)

C'mon C'mon nevypráví příběh, který bychom neviděli už dříve v jiném filmu, nicméně díky chytrému scénáři a hlavně díky uvěřitelným hereckým výkonům si mě tento na první pohled nenápadný film získal. Černobílý obraz jako by byl v rozporu s tím, že život rozhodně není černobílý, nýbrž komplikovaný a vrstevnatý - plný barev, těch veselých, ale i těch smutných. Konstelaci "dospělý-dítě", kde je (rutinní) život onoho dospělého najednou narušen dítětem, s nímž to není úplně vždy jednoduché, jsme tu sice už měli, avšak tento námět je ozvláštněn rozhovory s dětmi a jejich názory na budoucnost, které sice místy působí moc dospěle, přesto však uvěřitelně a upřímně. Na jedné straně všední téma, které je však na straně druhé podáno nevšedním způsobem. (08.02.2022)