Purpurová farba

I hříšník má duši aneb O mnohovrstevné nerovnosti, jako vlastnosti bytostně vlastní lidské existenci, očima Stevena Spielberga. Škoda kýčovitého a skoro až impertinentního idealismu v závěru, který jižanskému příběhu dvou sester ubírá na opravdovosti. Filmařsky dokonalé, herecky nadstandardní - Glover samozřejmě excelentní - scenáristicky podařené (předloha bude fantastická). Spielberg tlačí a tlačí na pilu, ale tentokrát ještě vkusně. 8/10! (11.03.2013)

Kdybych se měl slušně vyjádřit (a já to udělám), musel bych říct, že Steven Spielberg je slabý konzumní režisér, snažící se nachytat "koho to jde na co to jde". Už tím ani nemyslím, že si zásadně vybírá témata podle předpokládané úspěšnosti, ale i v rámci nich jen takové sekvence, které předpokládají totéž. Marketingový tah na branku se v jeho filmech vyčerpává bohužel hned na začátku, potom už je jen utrpením sledovat vatu namočenou v epoxydu, kterou své "ne-myšlené myšlenky" ucpává.... The Color Purple (Barevní) z první třetiny minulého století popisuje, jak hodně se již černí naučili od bílých; výčet je opravdu impozantní. Když Shug Avery zpívá v jednom hideaway blues, není to sice špatný, i když hodně načinčaný. A to je také okamžik, kdy by se měl film uspat, aby byl tak divák ušetřen alespoň před africkou zvířenou; běh žiraf je sice inspirativní, ale poněkud již okoukaný.... Skákací hrad, zorbing, paintball, kopec her (Spielberg). (04.06.2019)

Pôsobivá, citlivá dráma, ktorá po zhliadnutí nechá len málokoho chladným. Spracovanie je dychberúce, v pamäti my utkvejú krásne zábery na krajinu so žltými pláňami či purpurovými kvetmi. Vlastne, každá postava akoby bola charakterizovaná nejakou farbou. Aj keď je takmer celý príbeh ponorený do utrpenia a bolesti, koniec je krásne vyslobodzujúci a charakterizovaný myšlienkou, ktorú vyslovila jedna z postáv "aj hriešnici majú dušu." (01.10.2012)

Spielberg za svou kariéru natočil pěknou řádku diváckých megahitů, ze kterých se navíc tetelila nadšením i Akademie. Z jeho filmů tryská filmařské sebevědomí, obrovský tah na branku a schopnost bavit ne tím, že někdo na plátně udělá vtip - vtipná je prostě Spielbergova režie. Pokud má slabinu, je to bruslení na tenkém ledě sentimentality plus občasná potřeba být doslovný a stavět věci do očividných kontrastů. V mých očích takhle pohořel Schindlerův seznam, Vojín Ryan a aktuálně i Purpurová barva. Zmíněný zápor je však možno Spielbergovi odpustit - málokdo jiný totiž dokázal napříč generacemi tak suverénně natáčet filmy pro masy a vždy být... no prostě zábavný. Purpurová barva je úchvatná zejména ve svých prvních dvou třetinách; tak brilantně vyprávěné, mistrně zahrané a vkusně vtipem opatřené mainstreamové drama by člověk pohledal. Potud jasných pět hvězd. Před závěrem však přijde poněkud náhlý zvrat a všeho toho tajtrlíkování se sestřičkou navrátivší se z Afriky začne býti moc, nemluvě o příjemném, nicméně okatém zadostiučinění, kterého všechny postavy dosáhnou. Má slova jsou samozřejmě nadnesená, žádný velký propad se nekoná, nicméně na tak mistrovsky rozehrané drama z prostředí černošké komunity bylo nakonec zážitku méně, než být mohlo. (20.01.2012)

Velké téma, velký režisér. Spielberg se rozhodl natočit opravdu opravdový film. Strastiplný příběh života mladé černošky Celie na počátku dvacátého století Hollywood dostatečně ocenil (11 nominací na Oscara), ale jeho nezralou osobitost, která naplno propukla až se Schindlerovým seznamem nebo Ryanem, a fakt, že ho Hollywood ještě nepřijal jako seriózního vypravěče, vnímáme. Celie znásilňovaná vlastním otcem a následně provdaná za vznětlivého vdovce, který jí má za služku, se vypořádává s dvojí diskriminací – jako černoška i jako žena. Až přátelství s manželovou milenkou je pro ni impulsem udělat první krok na cestě k vlastní emancipaci. Jenže právě při náběhu na vlídnější polohu to začne poprvé drhnout. Na výsledek se samozřejmě velmi dobře dívá, ale onen akademický přístup je na hony cítit. Spielbergův odklon od rodinné zábavy první hodinku a půl šokuje, baví i dojímá, poslední hodina úctyhodné stopáže však zklamává a překvapuje, kam až Spielberg zkouší zajít. Ať se tváří sebevíc závažněji a zainteresovaněji, chybí mu vyloženě záporná postava, o útlaku, domácím násilí nebo problémech soužití mezi černochy a bílými toho vlastně moc neřekne. Vývoj hlavní postavy (dílčí změny k plnohodnotné přeměně, zatímco její manžel postupně ztrácí na sebedůvěře) mě nezajímal, v New Yorku se sice tehdy možná chodilo do divadla na Whoopi Goldberg (která je tady debutující a opěvovaná), mě však víc bavil Danny Glover. Nevím, jak by na mě výsledek působil před dvaceti lety, ale nyní jsem vnímal poměrně dost přihlouplých momentů (rvačka v baru, Gloverova roztržitá příprava na rande, nevinné a opatrné úsměvy Goldberg, řízení auta) a skutečně jsem některé pasáže v druhé polovině spíš protrpěl (včetně zbytečné africké vložky). Splněno, odškrtnuto, docela zklamání!! (26.04.2015)