Excalibur

Ze všech adaptací slavné legendy o Artušovi je ta Boormanova určitě nejlepší. Hlavně po výpravné stránce je tu konečně film, kterému ten středověk (respektive jeho počátky) divák skutečně uvěří (romanticky pojatá verze "První rytíř" je sice hezká, ale vždycky u mě vzbuzuje pocit, že za výpravou stál Mr. Propper - tak je v ní vše dokonalé, lesklé a čisté). Snad jedinou výtku bych měla k Merlinovi. Je sice fajn, že tvůrci nezabředli do obvyklého klišé starého dědy s vousy až ke kotníkům, nicméně Nicol Williamson své postavě nedokáže vtisknout důstojnost autority. Tu a tam také ostatní herci své party spíše jen odříkají, než zahrají. Jinak ale všechno funguje na 100 %, lví podíl na tom má i šalamounský nápad s hudebním podkresem :8) (14.09.2008)

Pro mě byl Excalibur opravdové překvapení. Hlavně hudba mě dostala, především Carmina Burana. Spousta zajímavých scén, mysteriózno, temný středověk (i když o hist. věrnosti si myslím své). Nemůžu si však pomoci, ale nejvíc na mě zapůsobily erotické scény. Utherův sex v brnění je prostě nezapomenutelný. A Lancelot? To je takový příjemný homosexuál. Ta jeho soulož s vlastním brněním ve mně vyvolala jen údiv. A následná citlivě natočená scéna jeho milování s Guinevrou, při které jsem si mohl prohlédnout jeho tělo. A závěrečný akt vhození Excaliberu do jezera je též nezapomenutelný. Díky Johne Boormane. P. S.: V každém případě se velkým obloukem vyhněte příšernému českému dabingu. (10.01.2010)

Excalibur má jedinou podstatnou vadu, ta ale dosahuje biblických rozměrů – herecké výkony. Ehm, "herecké výkony", jeden otřesnější než druhý. Podívejme se tedy s trochou nadhledu na tři mé oblíbence. Uther Pendragon – Smutná, tragikomická a hlavně naprosto zbytečná figurka, která přišla k Excaliburu jako slepý k houslím, a jejímž jediným opodstatněním bylo, že skrze ni intrikářský a chlípný Merlin zneužil spanilou Igraine. Ještě přitom ten zvrhlík myslel na jejího právě několika oštěpy probodávaného a v kaluži krve chroptícího manžela a přivodil si tak nejlepší orgasmus za celá staletí. Kam se na to hrabe po celém severu vyhlášené obcování s bájnou Dračící. Dokonáno jest. Chudák Uther, postižený od narození lehkou demencí a mohutnými tiky ve tváři, je zde zmítán z jednoho snu do druhého a končí stejně jako každý, kdo si něco začal s Merlinem – pod drnem. Lancelot – Příjemný veselý homosexuál. Ač byl jeho výkon možná otřesný, já v něm stále viděl naprosto neschopného, ale zasněného a až po uši – do samotného konce svých sil – zamilovaného malého chlapce, kterého jeho otec pravidelně před spánkem zneužíval. Svůj nahromaděný vztek vybíjel v soubojích, jejichž zvládnutí bylo to jediné, co v životě mohl dokázat. Moment, kdy vznešeně a s nebesky přiblblým výrazem stojí na schodech a sleduje, jak se „jeho nejlepší a milovaný přítel“ a „ta nejmilovanější bytost na světě“ odebírají do přilehlé komnaty vyzkoušet bytelnost nového lože, patří k nejlepším. Zkrátka – jeho roli jsem mu nemohl nevěřit. Artuš – Opravdu král. Merlin věděl, co dělá, když se jej zbavil. Bohužel náhoda a teplý golfský proud tomu chtěly, že se, namísto klidné smrti v lese, ještě jednou vrátil na scénu a zkazil, co se dalo. Zlomil a pak rovnou ztratil Excalibur (daroval ho nějaké děvce z jezera), vypil drahocenný artefakt, postavil zbytečný hrad – se stolem jako dnem láhve od absinthu, jemuž holdoval – na největším ostrovním nalezišti ropy… zkrátka byl po otci a namísto mozkové tkáně zdědil tuhý kořínek. Jediný užitečný skutek, který vykonal, bylo zabití svého syna – geny tak už navždy zůstanou v zemi. Neschopný s mečem, neschopný v posteli… Dokonce až tak, že mu jeho žena utekla s homosexuálem a on jí byl do konce života věrný. Navíc byl paranoidní a neschopný o čemkoliv rozhodovat, proto jej Merlin zneužíval jako loutku s ostrým klacíkem a ještě mu dával dávky LSD – jak jinak si vysvětlit ty debilní výrazy, které v průběhu celého filmu předvádí. ///// Dokonáno jest, kéž mi to Bůh odpustí. (11.04.2008)

Excalibur hodnotím vysoce nejen v rámci filmů zabývajících se tématikou artušovské legendy (a že má v tomhle ohledu početnou konkurenci - Camelot, Prvního rytíře, Merlina, Mlhy Avalonu ad.), ale i v rámci filmové fantasy vůbec. Ano, je to fantasy, protože historií se v případě někoho, o kom vůbec není jisté, zda vůbec existoval, nemůžeme příliš ohánět, a když se nám tu navíc prohánějí mágové, čarodějky, Jezerní paní a rytíři v brnění tak blyštivém, že od něj bolí oči, a tyčí se věže a cimbuří, které si nezadají s žádnou perlou gotického stavitelství (a to všechno zhruba na začátku 6. století), tak tu historii nemůžeme ani vytasit. A já vám řeknu jedno: zapomeňme na to! Je to mýtus, ale ne mrtvě spočívající na zažloutlých stránkách knih, nýbrž živý, lomozící železem, páchnoucí špínou, potem a krví a nacpaný kouzly, bojem, čistou láskou i nečistou zradou. Tak si užívejme a nechme se přenést do mlhavého Albionu, kde za cvalu rytířských koní padají jabloňové květy na zem a hřmí Wagnerova a Orffova hudba. A kde se v rolích Artuše a jeho věrných i nevěrných blýskla dnes mnohá hvězdná jména, která tehdy ještě tak hvězdná nebyla, ale za všechny bych vyzvedla Nicola "Merlina" Williamsona, který svou postavu podává ne (nejen) jako mocného čaroděje, ale jako sarkastického stárnoucího muže, uvědomujícího si, že nadchází čas, kdy pomine mnohé včetně jeho samotného. Nesmírně mě mrzí, že to nebyl Boorman, komu byla svěřena adaptace Pána prstenů, Excalibur je pro mě ale dokonalou satisfakcí. (22.07.2007)

Jako minisérie by to fungovalo znamenitě, protože vydržet dvě a půl hodiny sledováním vtipkujícího Merlina, průměrných hereckých výkonů a až přehnaně amatérských soubojů (stačí si uvědomit, jak fantastickou choreografii ve filmu měla v té době Čína) nejde. Scénář a nahá Cherie Lunghi jsou fajn, všemožné artové vychytávky taky. Ale tu otřesnou nudu to zkrátka nezakryje. (26.11.2010)