Lotrando a Zubejda

Drvoštěp Zedníček a ten „co nemá pracovat“ syn loupežníka v usměvavé Svěrákově pohádce, která je plná jeho svérázného humoru, jazykolamů a „exotiky“. Tato pohádka sice nepatří mezi moje nejoblíbenější, ale nepohrdnu jí, když se objeví v TV. Barbora Seidlová okouzlující princezna a sultán Solimán okusí českou pracovitost a důvtip, stejně jako Hálí – Belí a Zelí naší pohostinnost. Lepší průměr si to samozřejmě zaslouží, s tím já problém absolutně nemám…60% (26.12.2018)

Dětštější než Tři Veteráni, ale stále vhodné pro celou rodinu od babiček po vnoučata, a především plné životních mouder a laskavého humoru, tak jak to jenom pan Svěrák umí. Směs klasických pohádek tak trošku jinak, ale ve výsledku moc pěkně sesumírovaná. BTW Jaroslav Sypal konečně nalezl to správné uplatnění pro svůj výraz bezelstného idiota, který jsme se naučili tak moc nenávidět v "komediích" o majoru Meisnerovi, a to je samo o sobě důvodem k menší oslavě:) Já zkrátka nemůžu jinak - 80%, a možná že bych se dal přesvědčit i o víc. (20.05.2009)

Tuhle pohádku jsme milovala celá rodina a je to moje jediná pohádka, kterou můžu i přesto, že se v ní nevyskytují žádní zlí čerti, čarodějnice nebo kouzelníci. Skvělé písničky, milý vtip i krásné prostředí, kdy se projdeme z lesů přes kláštery a vesničky až k pouštím a sultánovým palácům. A asi jediná role Mariána Labudy, kde mi nebyl nesympatický. Ó, jak já jsem si potom přála být loupežníkem. Zkrátka- "Pod dubém, za dubém, tam si na tě počíháme....." (08.08.2009)

„Mladej pane, aspoň, aspoň si dáme do nosu! Nedáme…dostaneme.“ Tato pohádka si hledala cestu k mému srdci o něco déle než jiné, ale definitivně jsem podlehl. Fungující humor, lehká satira, milé hrátky s jazykem, naprosto skvělá Uhlířova hudba (Pod dubem; Nám se stalo něco překrásného; Řízni, řízni; Lotr intelektuál; Mniši atd.) a jako v každé správné pohádce samozřejmě nechybí láska a nějaké to ponaučení, které tu však ani trochu neotravuje. Rovněž výborný byl casting, mým favoritem byl Pechův arciloupežník, jenž se na scéně sice zase tak moc dlouho neohřál, ale zdařile ho vystřídali jiní, včetně mladého páru (Strachovo ucho umí diváka pobavit samo o sobě) a příjemného bonusu v podobě hned několika epizodních roliček pro cimrmanology (a Svěráka alespoň jakožto vypravěče). A finále je opravdu hezké, samozřejmě i díky titulní písničce, která člověku hraje v hlavě ještě dlouho po zhlédnutí. Kvůli těm pár hlušším místům to vidím na slabší, ale přesto plný počet. „Takových peněz! Kde ste to jen sebral, dobrý muži?“ – „Kde se dalo, pantáto Převore, kde se dalo.“ (17.12.2007)

Strach je mi z hloubi mé duše nesympatický a až infantilní naivita pohádky je silný (proti)proud, který by ji dokázal strhnout z pozitivních výšin, ale i přesto je to dobrá pohádka, neskutečn nahláškovaná (Svěrákovská hra se slovy mě vždycky baví). Seidlová je nádherná, pro Ljubu Krbovou mám slabost, Táborský fakt zábavný. Pohádka má obrovské štěstí, že byla natočena před jednadvaceti lety, kdy to nikdi neřešil, Dneska by asi ostrouhala coby sluníčkářská propaganda. (24.12.2017)