Smuteční slavnost

Muž, který překážel zaživa, je natolik zlomyslný, že překáží i po smrti. Tvrdohlavá vdova svým rozhodnutím pohřbít manžela coby oběť kolektivizace v rodné vesnici je testem režimu, jestli se od časů tvrdého stalinismu naučil zacházet se svými domnělými i skutečnými odpůrci lidštěji, jestli dokázal pochopit, že je lepší přesvědčovat a jít příkladem než přikazovat a trestat. Jde o hořký a nepříjemný komorní příběh, nicméně snímek, který považuju za jednu z nejzásadnějších uměleckých výpovědí o 50. letech v Československu. Jeden z klenotů české kinematografie konce 60. let a zároveň film, který jako jeden z prvních putoval do trezoru. Celkový dojem: 95 %. (13.03.2016)

Svědectví o tragédii českého venkova v padesátých a šedesátých letech, o době ohnutých zad, podlomených charakterů, kompromisů i tichého vzdoru. Je to natočeno v černé a bílé, ale nijak černobíle. Vystupují tu skuteční lidé, ne jednoduché alegorie Dobra a Zla. Sveřepá Matylda Chladilová připomene Andělu z Vláčilovy Touhy, celý film pak náznakem Všechny dobré rodáky. Nejde o rozsáhlou fresku, spíše o miniaturu, ale výtečnou. (13.03.2011)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Podle mého názoru to není vyloženě film, který bych mohl zařadit k vrcholům čs. nové vlny - ke kvalitám filmů takového Formana má podle mě docela daleko. Svým tématem a smutným osudem trezorového filmu však film dozajista mezi jinými vyniká. Novodobá variace Sofoklovy Antigony na české vesnici obsahuje celou řadu silných momentů a v retrospektivních scénách sledujících násilnou kolektivizaci a znárodňování majetku hlavních postav téměř dosahuje působivosti Jasného RODÁKŮ. Snímek zaujme kamerou, která hodně pracuje s kontrastními obrazy, skvělými hereckými výkony (fantastický Josef Somr v hlavní záporné roli) a propracovanou symbolikou (závěrečná scéna, v níž hlídač věže se svazkem klíčů v ruce vyhání komunistické funkcionáře sledující pohřeb mrtvého sedláka, protože končí otvírací doba, pozoruhodným způsobem předznamenala pád režimu o 20 let později, který si lidé obdobně "vyzvonili" s klíči v rukách). Při sledování tohoto filmu se člověk nemůže ubránit vzteku nad tímhle zkurvynárodem a tím, co se tu dělo. Jakákoli repríza tohoto filmu v telce je záslužný počin a povinně by to měli sledovat v první řadě všichni voliči komoušů. (15.04.2015)

Ty čtyři hvězdy si to podle mě zaslouží, protože to je na ně dostatečně propracované podobenství, které ví, co chce říct, jak to chce říct a jak se dalo čekat - skončil s tím okamžitě v trezoru. Líbila se mi ta pomalá atmosféra, líbil se mi ten pomalý vývin příběhu, líbila se mi i práce s některými symboly, natočené to je taky naprosto skvěle a mezi klady určitě řadím i naprosto dostačující a příjemnou stopáž, protože kdyby to trvalo klidně jen o pár minut déle, začne to působit příliš rozvlekle - až tedy na případ, kdyby delší stopáž přinesla výraznější a silnější závěr). Takže ano, je to dobré a líbilo se mi to, ale nemůžu se ubránit dojmu, že zdejší vysoké hodnocení je dané spíš pověstí, jakou ten film má, než tím, že by to skutečně bylo tak kvalitní. Třeba Jan Němec natočil O slavnosti a hostech a Démanty noci, všechno má stopáž ještě o nějakou tu minutu kratší a oba ty filmy jsou propracovanější, silnější a hlubší, než právě tenhle, který z nich má hodnocení jednoznačně nejvyšší... Slabé 4* (29.01.2023)