Woodstock

Dokument je to naozaj masívny, no taký si asi vyžaduje najmasovejší koncert a stretnutie mladých ever. Od stavania pódia, príjazdu a príchodu ľudí, rozhovorov s domácimi a interview s filozofujúcimi pármi až po hudbu. Hudba v dokumente akoby ani nebola na prvom mieste a to je celkom dobre, lebo väčšinou mi nič nehovorila a spozornel som, až keď Joe Cocker zaspieval Beatles, čo bola jediná pieseň, ktorú som si vypočul celú. –––– Mám tu upozornění: Můžete to brát s rezervou, ale LSD, který tu koluje, není moc dobrý. Doporučuje se držet od něj dál. Samozřejmé je to váš trip, jste mými hosty, ale nezapomeňte na tohle upozornėní, jo? (16.08.2019)

Hudobné vsuvky z koncertov konkrétnych kapiel na zážitku skôr uberali ako pridávali a mňa osobne viac menej nudili. Čo sa však týka vnútra celého príbehu festivalu Woodstock, to už bolo iné kaféčko. Autentické zábery všetkých druhov (točenie nahých, plávajúcich ľudí, sex v tráve, šmýkačky do blata, spoločné zahrievanie niekoľko státisícového množstva ľudí počas chladnej noci), názory ľudí (kladné i záporné) na komunitu hippies "freaks", marihuanu a samozrejme aj na celé podujatie. (02.07.2013)

Bezmála 4 hodinový dokument o hipících cvičích jógu, o hipících klouzajících se v blátě, o hipících stojících fronty na telefon, o hipícich a jejich dětech, o hipících a drogách, o hipícíh a hromadě jejich odpadku, ale také, a to především, o fantastické hudbě a atmosféře, kterou už se zcela jistě nikdy nepovede zopakovat. (14.08.2008)

Woodstock fascinuje i po téměř padesáti letech. Woodstock byl výsledkem generačních třenic a mládí cítilo nevyhnutelnou potřebu se proti svým otcům vyhradit a vyjádřit. Woodstock se stal třešničkou na dortu veškerého snažení hledačů lásky a míru i ojedinělou akcí, kde nebylo místo pro společenské tabu. Michael Wadleigh ve svém filmovém opusu představil očité svědectví událostí. Nutno podotknout, že záznam hudebních čísel je dynamický, víceúrovňový a pomocí bezprostředních reakcí se příchuť euforie valí z plátna, či obrazovky mezi diváky a nechává je pocítit freneticky omamnou atmosféru absolutní svobody s anarchistickým sklonem. S povděkem lze přivítat snahu o nezaujatost a místo k vyjádření dostaly obě strany. Není zobrazena pouze idyla a hledání jiných úrovní reality, divák je zahrnut i patáliemi a těžkostmi bobtnající akce. Policejní složky nekoordinoval Paroubek, vojáci shazovali zásobu proviantu a mnoho účastníků zajisté prošlo svou nejzásadnější osobní katarzí. Jimi Hendrix byl kytarový mág a obveselený dav nashromáždil neortodoxní prožitky na celý život. Woodstock je sice jen záznam unikátního hudebního festivalu, ale je vyvedený s láskou a pečlivostí profesionálními filmaři. Výsledku to prospělo a další a další generace může s elektrizujícím zaujetím hledět na neuspořádané hemžení reje v harmonii sjetého obcování se životem. Událost byla mimořádná, dokumentární film je úchvatný v zaznamenaném duchu, důsledně dodržovanou nestranností i vlastním technickým zpracováním. (16.01.2018)

Woodstock = legenda mezi hudebními festivaly. Myšlenka festivalu byla o vytvoření velké společnosti lidí, kteří budou alespoň chvíli žít v míru. Nikdo už nechtěl válku. Okamžik kulturní rozmařilosti a volnosti, ale také přehnané užívání drog a hledání smyslu života. Jediný, kdo snad nebyl v záběru ovlivněn hudbou a drogami, byl sám kameraman a to je škoda, protože jinak bych se dočkal zábavnějšího dokumentu. Dokument zachraňují rozhovory s návštěvníky festivalu i domácími obyvateli městečka. Hudebně pestré skupiny, ale většina se utopila ve svých drogových sólech, které už s hudbou neměli co dělat. Chvílemi zvuková křeč, zbytečně dlouhé. Opravdoví Hippies byli ti, kteří po koncertu pomáhali uklízet. Viděna režisérská verze = 228 min. (16.09.2011)