Woodstock

Hľadať slová je zbytočné. Sidney Westerfeld dokonale zhodnotil celý Woodstock už v úvodných minútach filmu: „This thing was too big. It was too big for the world! Nobody has ever seen a thing like this! And when they see this picture in the news, over the moving pictures... they'll really see something!“ (10/10) (02.01.2012)

(Chlapík s hovnocucem má hippe syna na Woodstocku a druhého ve válce o Vietnam ... ) Svědectví doby zpracované s překvapivým pokusem o nadhled. V 3,5 hodiny trvajícím klipu, míchaným s fakty z místa činu, se ukáže v hlavní roli dočasné třídenní město se vším všudy - porody, úmrtí a svatby nepočínaje. Opravdu nebyla na místě žádná kriminalita?? OK ♫ "Going Up the Country " ♪ ♪ ♬ (31.03.2012)

Woodstock nebyl první rockový festival v dějinách, ale pořád ještě šlo teprve o dva roky starý fenomén a přes 400 tisíc lidí byla do té doby (a dlouho potom) zdaleka největší návštěvnost na podobné akci, nemluvě o tom, že organizátoři počítali max. s polovičkou. Čili i kdybychom nechali stranou všechny ideologie, lásky, Vietnamy a drogy, už jenom sledovat, jak lidi, pořadatelé, muzikanti i místní obyvatelé ještě nejsou ve svých rolích tak docela zajetí a jak jim postupně docházejí rozměry toho, čeho se právě stávají součástí, je podívaná až dojemná. Výsledkem mohla být buď masová tragédie (při všem bohužel oprávněném nadhledu nad naivitou hippies, představme si takovou situaci dnes!), nebo tenhle svého druhu zázrak, jehož svědkem být je i po letech pořád po čertech povznášející pocit. — Muzika: Nebudu se pouštět do nářků nad tím, proč už dneska takhle nikdo nehraje, je holt jiná doba; já jako dítě oné doby (skoro bych býval mohl být tím miminem, co se narodilo ve zdravotnickém stanu během jednoho z koncertů, ale nakonec jsem byl do tohoto světa vržen až dva dny po skončení festivalu a o kontinent dál) se v její hudbě cítím skvěle; ač zdaleka nejsem bezbřehým obdivovatelem všech účinkujících, ani téměř čtyři hodiny režisérského sestřihu mi po hudební stránce nestačily, chtěl bych ještě, ještě. — No a pak je tu způsob, jakým to celé Wadleigh a jeho parta převedli na plátno. Koncept s děleným obrazem považuju za báječný a taky do mrtě využitý – jednak je to na mnoha místech výtvarně nádherná podívaná, jednak se tím povedlo přenést na diváka pocity návštěvníka festivalu, jehož smysly jsou bombardovány ze všech stran úplně stejně a taky neví, kam koukat dřív, aby mu něco neuteklo. Nic, co by bylo bližší fyzické přítomnosti na místě, si neumím představit. Čili: Kus důležité a zajímavé historie, kus skvělé muziky a kus báječné filmařiny. U mě za plný počet. (08.07.2013)

,,AKO BY ĽUDIA ODNIKADIAĽ PRICHÁDZALI SEM, PRETOŽE TU SI ĽUDIA MYSLIA, ŽE SÚ NIEKDE, A VŠETCI VLASTNE HĽADAJÚ NEJAKÚ ODPOVEĎ. ALE TU ŽIADNA NIE JE. PREČO BY SEM INAK PRIŠLO 300 000, 120 000, 60 000, 70 000 ĽUDÍ? IBA KVÔLI HUDBE? JE TU TAK DÔLEŽITÁ IBA TÁ HUDBA? MYSLÍM, ŽE NIE, ALE... ĽUDIA NEVEDIA. NEVEDIA AKO ŽIŤ A NEVEDIA, ČO MAJÚ ROBIŤ. MYSLIA SI, ŽE KEĎ PRÍDU SEM, TAK MÔŽU ZISTIŤ, ČO TO JE ALEBO AKO S TÝM NALOŽIŤ. MYSLÍM, ŽE ĽUDIA SÚ VEĽMI STRATENÍ.“ __ Dokument o Woodstocku – rovnako ako festival samotný – je kultovou filmovou záležitosťou, o ktorej viem už peknú riadku rokov a ktorú som už mal už niekoľko krát neúspešne rozpozeranú, no nikdy som ju nevidel do zdarného konca. Vzhľadom na gigantickú dĺžku je jeho pozretie na jeden záťah porovnateľné s trojdňovou festivalovou šnúrou v znamení psychotropných látok a iných nerestných potešení, preto som ho napokon, v rámci 50. výročia tejto slávnej udalosti, predsa len na dve sedenia zvládol pozrieť. Rozhodne sa nejedná o odpočinkovú záležitosť, pretože minimálne polovicu stopáže je obrazovka rozdelená minimálne do dvoch záberov zachytávajúcich často úplne rozdielne situácie, pričom pozornosť diváka zamestnáva ešte čítanie titulkov. Vidieť už legendárne vystúpenia Joa Cockera hrajúceho na neexistujúcej gitare, Carlosa Santanu alebo v závere Jimiho Hendrixa je nepochybným diváckym zážitkom. Proti hudbe daných interprétov nič nemám, no takmer vôbec ju nevyhľadávam, takže viac než jednotlivé vystúpenia som viacej oceniť nehudobné vsuvky, ktoré prostredníctvom rozhovorov približujú život a svetonázor hippies generácie. Vo výsledku sa mi veľmi ťažko hodnotí, keďže skôr než regulárny dokumentárny film považujem ,,Woodstock“ za unikátny archívny záznam tých dní slúžiaci ako nostalgická spomienka pre žijúcich účastníkov a posolstvo o danej dobe pre budúce generácie. (doteraz 4027. hodnotení, 145. komentár k filmu) (19.08.2019)

To byl ten první poslední Hippie Fest, kde pohoda, hipísácká filozofie a společenské souznění porazilo strýčka Sama a jeho dolar, i když ty děcka vlastně stvořil...někde se konala největší a nejsvobodnější party všech dob, někde jinde na jihovýchodě Asie podobná děcka zabíjela jiné lidi, také s tímto vědomím se vše organizovalo. Dokonce svých dnů budu účastníkům tiše závidět, zároveň i doufat...v jakýsi osobní vývoj, jenž bude z jedné části směřovat i tímto směrem. Ona je to hlavně zábava, mě nejvíc pobavilo hlášení do davu o různorodosti kolujícího LSD mezi lidmi, je tu i špatná kyselina, v žádném případě to není jed, jak se tu říká, je jen špatně vyrobená a prý "Jestli to chcete vzít jako experiment, vemte si jen půlku..díky!"  Je v tom daleko víc, z čeho lze čerpat a pohled do očí všech lidí vyžaduje mnoho zhlédnutí...prostě ti na akci přijde několik stovek tisíc zcela přirozených a svobodomyslných lidí..."Myslíš, že ti lidé sem přišli jen kvůli hudbě...to si nemyslím...hledají odpověď" (27.07.2022)