Vzostup

Moc sa mi do tohto staršieho, čiernobielého filmu z produkcie bývalého Sovietského Zväzu nechcelo. Myslel som, že to bude ďaľší bezduchý propagandistický snímok. Ale ukázalo sa to ako celkom solidná psychologická dráma. Príbeh dvoch patrizánov, Sotnikova a Rybaka, ktorí padli do nemeckého zajatia je skúškou predovšetkým ich charakterov. Nejedná sa o žiaden historický vojnový veľkofilm, ale skôr o komornú drámu o ľuďoch, čo sa ocitli v mimoriadne ťažkej životnej situácii. *** (19.11.2009)

Výborné válečné drama ze Sovětského svazu, což jsem od nich ani nečekal, o to víc mě to překvapilo a potěšilo. Vzestup je hra s psychikou postav, která se nádherně daří. Je to také příběh, odehrávající se ve středu války, dost drsný příběh, který začíná a končí prakticky na stejném místě, nikdo se o něm v nedozví, protože ho pořádně ani nebude mít kdo odvyprávět. Zvláštní je na to koukat, o to horší je se v sedadle udržet a psychicky se nesložit, na psychice totiž tento film hodně závisí. Z příběhu je patrné, že tady hlavně půjde o lidi, než o válku samotnou, také to tak nakonec dopadá. Je to síla, hlavně na konci. Jen škoda, že se to k tomu konci tak dlouho táhne, ten konec je totiž neskutečně šílený. Jako kdyby nad náma někdo tahal za nervy tenounkým provázkem, představující právě naše nervy. Opravdu zážitek na tento film koukat. Ani se nedivim, že to je unikát mezi Sovětskou kinematografií. Právem. (07.08.2008)

Pováž ty, človek, či skutočným nepriateľom jest muž lebo žena v uniforme národu znepriateleného, abo ty sám si v skrytu duše svojím nemesis. Lebo len v najťažšej chvíli spoznáš pravdu, a vyjavíš svoju pravú tvár sebe i ostatným. A možnože budeš prekvapený tým, čo odhalíš. A možnože privedie ťa to na okraj priepasti, z ktorej niet úniku... Jeden z nespochybniteľných vrcholov ruskej školy sugestívneho vojnového filmu. Zámerná čiernobiela kamera len prispieva aj po rokoch rovnako pôsobivému zážitku aj vďaka technicky/reštaurátorsky vynikajúco odvedenej práci, vďaka ktorej je komornosť snímky a centralizácia príbehu čisto na postavy a motivácie výrazným kladom. Psychologická rovina postupného vynárania pravej osobnosti toho-ktorého ne-hrdinu (k tomu sa hneď dostanem) dá tuzemskému divákovi spomenúť na obdobne silné literárne dielo Ivana Bukovčana Kým kohút nezaspieva. Dôsledným rúcaním hrdinského obrazu partizánov, ale aj obyčajných ľudí-kolaborantov sa stavia do priamej opozície voči Bondarčukovmu Судьба человека, ktorý je až gýčovou ódou na hrdinstvo vojnovými útrapami ťažko skúšaného, ale nepoddajného prototypu statočného Rusa-vlastenca. Tým, ako otvorene a dôsledne kritizuje chamtivú a pokryteckú podstatu povahy ruského človeka a jeho náchylnosť k zlu zožal posledný film Larisi Šepiťkovej ako dôstojná bodka za jej kariérou medzinárodný kritický úspech a viem si predstaviť, ako kontroverzne musel na domácej pôde pôsobiť. Dosadenie obľúbenca Andreja Tarkovského, Anatolija Solonicyna do zvrátene zápornej role bývalého učiteľa, teraz nacistického kolaboranta bez milosti vypočúvajúceho zajatcov, pričom scenár neudáva dôvod jeho vnútornej zmeny, ale necháva ju pôsobiť na psychiku ústrednej dvojice zajatcov sa ukazuje ako strategický ťah hodný majstra intertextuality a psychológie diváckych asociácií (kto videl aspoň jeden Tarkovského film s ním, vie presne, čo mám na mysli). Záverom dodám len jedno - pokiaľ ste ešte nemali tú česť, napravte to. 100% (Poslednou dobou začína byť pre mňa omnoho lepším doporučením filmu nie počet Oscarov, ale skôr Zlatá palma z Cannes a ešte viac berlínsky Zlatý Medveď. O to viac, keď sa jedná o filmy s datovaním spred roku 1980. Ale zanechajme témy ocenení - tak či tak, keď som si kupoval DVD Восхождение, nemal som tušenia ani o Zlatom medveďovi, ani o tom, že je zaradený do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než zomriete. Teraz viem, že právom.) (11.07.2014)

Mých sedm oblíbených kritiků (kteří tento film komentovali, samozřejmě včetně mě samého) tvoří průměrné hodnocení filmu 94 %; s takovou by žebříček vypadal asi jinak... I když se blížím ke svým 80 % spíš zespodu, nemohu říct, že by filmu něco chybělo, možná ale v něm něco přebývalo. Možná, že postavy byly příliš černobílé, možná to nebyly ty pravé postavy, možná to na jednoho člověka bylo příliš mnoho (nemoc, postřelení, mučení, poprava)... Distributor říká, že museli "podstoupit také boj s vlastní morálkou a přesvědčením." Sotnikov s něčím takovým nebojoval (ani jinak toho moc nenabojoval), a Rybak s tím bojuje dodnes. (21.07.2017)

Mimořádně podnětná duchovní studie lidského nitra zasazená do kulis druhé světové války a soustředěná na svár dvou existenciálních hledisek, který se rozvíjí mezi dvěma zajatými vojáky a který má „vnější formu“ postoje k vojenské cti. Sotnikov, který se během noční přestřelky smířil se smrtí a vlastně i spáchal vnitřní sebevraždu, pohlíží na svět očima toho, který poznal smrt (apokalyptickou optikou, v níž se tělesno světa rozpadá vědomím posmrtného, věčného života), odmítá nabízenou kolaboraci (čímž by si zachránil život) a nedokáže přijmout taktizování svého druha Rybaka, jenž chce nabídku přijmout, aby mohl později utéci zpátky ke svému oddílu a dál proti nacistům bojovat. Ačkoliv křesťanský rozměr Sotnikovovy situace není vyjádřen slovy, rozvine se s maximálním dosahem v okamžicích jeho umírání: oběšený Sotnikov, který se již v předešlých hodinách vzdaluje běžné lidské fyziognomii a jehož tvář se produchovňuje, je v těchto okamžicích zalit světlem a samotný skon podkresluje stylizované zvonění (ne nepodobné slavným hlasům navrátivších se velikonočních zvonů). Rybak, který se během vyčerpávající pouti, kterou se Sotnikovem podstoupili, aby sehnali potraviny pro své spolubojovníky a převáděné vesničany, doslova sebeobětoval (zanechal ukořistěnou ovci v lese a vrátil se pro raněného Sotnikova, kterému již předtím pomáhal), neunese všeobecné opovržení a po popravě se marně pokouší o sebevraždu a nakonec se pod vědomím své bezvýchodné situace hroutí. Ačkoliv film straní Sotnikovi, jsem přesvědčen, že oba postoje si jsou rovny. Je jasné, že po duchovní stránce je ten Sotnikův mnohem výš, ale ani ten Rybakův nepostrádá smyslu. Jeho konečný pád není zaviněn jeho metafyzickou nezralostí nebo nedostatkem cti, ale osaměním v jeho boji, které mohlo vyvážit jedině porozumění jeho druha, jehož hrdost na dosažený stav mu ale takové gesto nedovolila. Pozoruhodným paradoxem, odvíjejícím se od biblických slov o ponížení a povýšení, je ale to, že jeho vzestup (vzestup duše) podnítila původně slabost – odhodlání k sebevraždě v okamžiku úzkosti, v situaci prohry. Emocionální intenzitu a duchovní hloubku filmu ještě podporuje jeho jazyk, v němž se syrová dokumentárnost spojuje s promyšlenou symbolizací, a úžasná hudba. (02.04.2010)