1492: Dobytie raja

Pompézní Scotty ve formě. Možná až příliš poučné a natáhlé, ale zatraceně působivé. Depardieu byl než se stal Obelixem celkem sympaťák a statečně nese na bedrech celý film. Čekal jsem, že 1492 bude soustředit hlavně na onu zničující plavbu, ale ta se jen lehce naťukne a zbytek se nese v nečekaném duchu "Kryštof začíná budovat civilizaci". Vangelisova hudba není taková bomba (možná mi ji Hůlka zkazil) jak se proklamovalo. Celkově ale spokojenost. Nový svět je katastrofa. (09.08.2014)

Legendární mořeplavec to dokázal, ač mu leckdo nevěřil. S Pintou, Niňou a Santa Marií a desítkami námořníků se vydal do neznáma, než se však objevil u amerických břehů, stálo to hodně životů, dřiny a politické nevole. Ridley Scott se pět set let poté nespokojil se suchými fakty, ač se to někomu nemusí líbit, tenhle kolumbusovský opus se zařadil mezi jeho největší lahůdky. I když řadě diváků může ona snaha za každou cenu upozornit na „ten velký kus“ vadit. Scott nicméně nabídl fascinující odraz výjimečného muže, který byl stejně požehnaný jako prokletý. A hlavně jeho vizi, která měla i lehce snové základy. Nevyhnul se nemalé dávce patosu, což ovšem k téhle neskromné látce patří. Výsledek bych nenazýval nějakým výrazným psychologickým portrétem, prostě dramatem, který nechce být dějepisnou ilustrací. Depardieu mi nevadil, myslím, že alespoň oscarová nominace za kameru nebo hudbu byla na místě. (16.11.2014)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

Poslední film Ridleyho Scotta, ve kterém se pokusil o něco víc než jen předvádění hezky barevných obrázků (alespoň na pár let). Jako by od té doby ztratil touhu předávat dechberoucí vize. Filmu vévodí výkon Gerarda Depardie, ale má i skvělé vedlejší postavy - královna Sigourney Weaver s účesem po vzoru Cher, Tchéky Karyo jako kapitán Pinon, který tu působí docela legračně dokud diváka nezmrazí hláškou: "Du vychcat to zlato" ... V neposlední řadě ještě Michael Wincott, jehož "černá" kreace sice opakuje podobné výkony z Vrány nebo Robina Hooda, ale je dostatečně démonická. Scéna, kdy přijede na koni do vesnice má až mystickou atmosféru.... K tomu slavná Vangelisova hudba, monumentální, autenticky roztřesené záběry, a vůbec příběh člověka, který byl svědkem zrodu a pádu vlastního díla, načež na něj všichni zapomněli a sláva připadla někomu jinému.Pro mě rozhodně velmi dobrý film. PS: není architektura použitá ve filmu anachronismus? 1492 je ještě gotika, pozdní,ale přece. V Itálii už sice vznikaly první renesanční stavby, ale to, co si Columbus ve filmu přiveze do Ameriky (od Leonarda da Vinci:-) bylo spíš spíš baroko, což je na konci 15. století nesmysl... (14.04.2004)

Hustota všemožných mouder, co na nás Ridleyho figurky chrlí, se rovná hustotě mlze nad Brčálníkem. Sladké lízátka já nerad, protože obsahují cukr. Ten se ihned vstřebá a způsobí vypouklý tvar dutiny břišní, asi takový, jakým se v současné době pyšní Žerárd Žerárdovič Depardiov. Namísto jednoduchých cukrů lze doporučit kvalitnější polysacharidy, které musí váš trávicí systém nejprve pracně rozložit. Ale nasytí na mnohem delší dobu. Co z toho vyplývá? 1492 je jednoduchý cukírek, Mise/Misie polysacharid. Ridley vždycky napěchoval svoje pseudohistorické filmy tunou patosu a naivním příběhem. Církev v Kolumbově době opravdu netvrdila, že je země placka, to už bylo ostatně vyvráceno od dob starého Řecka. Ridley prostě točí barevné, ale jinak černobílé filmy. Oč lepší jsou ty staré černobílé, no mnohem barvitější snímky! (25.04.2006)