1492: Dobytie raja

Nadprůměrný dobrodružný snímek o Kryštofu Kolumbovi. Bez jakýchkoli příkras ukazuje dobu pozdního středověku s dosti naturalistickými a některými až mírně nechutnými scénami (inkvizice, vraždění). Ridley Scott je člověk na svém místě a dokáže udělat podívanou z čehokoli. Gérard Depardieu je skvělý a Vangelisova hudba? Legendárnější než film samotný. 80%. (14.05.2006)

Rok 1992 byl stejně rozporuplný jako moderní evropské objevení Nového světa o pět set let dříve . Ve srovnání s jinými obdobnými díly s podobným obsahovým zaměřením (napadá mne REVOLUCE nebo MISSION) je tu více autorského fandovství na straně bílých objevitelů. Zkusili-li bychom aplikovat podobný přístup v indiánském prostředí, odezva, které by se nám dostalo, by v lepším případě byla rezervovaná, v horším výrazně odmítavá. Není divu: součástí evropského kulturního dědictví v obou - nebo vlastně ve všech třech - Amerikách je etnocida původního obyvatelstva, barbarské vraždění válečníků, kteří v přímých konfrontacích s evropskou vojenskou silou byli všestranně bez šance, ničení původních kultur, zavlékání pandemických chorob, proti nimž imunitní indiánské systémy byly bezmocné, neskrývaná hamižnost a posléze zavlečení afrických a zčásti i indických obyvatel, když Indiáni byli i pracovně "absorbováni" (srv. nádherné Sládkovy verše jeho proslulého básňového cyklu NA HROBECH INDIÁNSKÝCH). Až do konce XIX. století lze na evropské počínání položit spíše mongolská než občanská měřítka. Pojetí Kolumbovy postavy, atmosféra na jeho lodích i první kontakty s domorodým autochtonním obyvatelstvem nesou znaky těchto budoucích forem "multikulturních" vazeb svého druhu, v mnoha ohledech připomínajících holokaust, které zcela nevymizely ani dnes (etnocida amazonských Indiánů). Z hereckých výkonů se i mně vybavují skvělý Depardieu a Weaverová. Rozporuplnost obrazů, které jsem mohl načrtnout, má pochopitelně i nečerná místa a převažující "vícebarevný" ráz. Konstatovanou rozporuplnost to ovšem nepotlačuje; naopak jí to dává až příliš velké oprávnění. Nejsilnějším pocitem, který se zmocňuje současných i někdejších čtenářů VINNETOUA nebo POSLEDNÍHO MOHYKÁNA, jsou lítost, stud, soucit a pokora. Oprávněně. (30.03.2008)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

Nebol to najlepší Ridleyho film, ale určite sme tu zažili jedno z najlepších a najlegendárnejších hudobných diel v rámci filmu. Vangelisovu melódiu pozná snáď každý. Depardieu super a páčila sa mi aj tá sústredenosť režiséra na to, ako námorníci po dlhom súžení konečne vstúpili na pevnú zem v Novom svete. Tam z toho sálala energia ako keď Bullock v úplne inom žánri takisto vstúpila konečne na pevnú plochu vo filme Gravitácia. Symbolika tá istá. Dejovo ma film a celkovo Kolumbus až tak nezaujal. Je až príliš orientovaný na katolizáciu nových zemí. Hoci je známe, že Krištof tento cieľ naozaj vo veľkom sledoval, predsa len toho na svojich výpravách zažil ďaleko viac než len to, čo nám Scott ponúkol. (14.12.2021)

Onehdy jsme s kamarádkou trávily spicha místo klábosením zuřivým lítáním po krámech s filmovu hudbou v honičce za "jejím" soundtrackem k tomuto filmu, o kterém jsem v té době neměla povědomost, natož o Vangelisově hudbě. "Už není", slyšely jsme všude, ale za nějaký čas, kdy jsem měla možnost tento skvost uzřít a k tomu ještě podmalovaný monumentálním Vangelisem, jsem se za svoje trubectví hluboce zastyděla. Od té doby si dávám na každého dalšího Ridleyho velký pozor, škoda propást něco tak pěkného. (12.10.2005)