Mizerné ulice

Martin Scorsese ešte "za surova" a neokresaný. Na druhej strane o to viac spontánnejší, živelnejší, temperamentejší a výbušnejší. Mean Streets nie sú zlým filmom, to určite nie napriek tomu má svoje rezervy. Dej voľne plynie, nekryštalizuje sa, nikam sa neponáhľa, nie sú tu nijaké veľké pointy. Herci sú vynikajúci a hlavne prirodzený, nad všetkými má prevahu frajer DeNiro. Sledovanie osudov a charakterov štyroch "spratkov" je spočiatku zaujímavé, ale po čase sa dostavuje pocit miernej letargie...Každopádne ako fanúšik Martyho je aj vzhliadnutie tohto dávneho dielka celkom "poučné", hoci skutočná kvalita sa dostavila trochu neskôr:) (06.10.2009)

Charlie už natolik získal ostruhy ve službách mafie, že může držet ochranitelskou ruku nad svým nevypočitatelným kamarádem Johnnym, který dluží, kam se podívá. Každý v téhle společnosti Italoameričanů to holt chce někam dotáhnout, každý ale volí tak trochu jiné cesty. Ta, kterou se (částečně) autobiograficky dramatický Martin Scorsese jako představitel Nového Hollywoodu vydává, ale nekoresponduje s mou představou o svižném kousku zkoumajícím svět zločinu. Inspirovaný klasickými žánrovými díly zde alespoň zahájil spolupráci s Robertem De Nirem, jinak ale nikam nesměřuje, jen sleduje bandu zlodějíčků a výtržníků, kterak se perou, chlastají, plácají nesmysly a jen tak poflakují. Možná předložil věrohodný obraz té doby, ale když se oprostíme od formy, troufám si tvrdit, že toho moc nezbývá. (26.03.2013)

Pro dnešní diváky znalé Mafiánů, Casina a vlastně i Gaunerů a Pulp Fiction již Špinavé ulice nemají tolik, co nabídnout. Je třeba trochu fantazie, vcítit se do 70. let, kdy se snad jako protipól k hippies zformovali ostří hoši z ulice. Taky se rádi bavili a pořádně se napili, ale zkuste na ně přijít s nějakou zdrogovanou máničkou a zkopou vás do kulata. Tím ale nechci říct, že by Špinavé ulice byly vyloženě o násilí, právě naopak, Scorsese vykresluje přátelství, resp. určitou formu bratrství, která mezi obyčejnými kluky z ulice vzniká. Máme tady zlodějíčky, nenápadné vandaly, ale i slušné barové kámoše a potomky mafiánských předáků, kteří si mezi těmi barovými bitkami najdou i nějaký ten smysl pro (zločineckou) morálku. Druhá polovina filmu je slabší, najdou se v ní nudná místa, ale jako myšlenkový celek a základ pro budoucí mistrova díla musím tento film ohodnotit na čtyři. :) 7/10 (17.03.2014)

První z velkých filmů Martina Scorseseho a zároveň také první z řady jeho filmů věnovaných jeho životnímu tématu - v Americe domestikované italské mafii... Zajímavé je porovnat, jak velký kus cesty Scorsese urazil od svého rok starého předešlého filmu Bertha z dobytčáku - jsou to doslova dva různé filmové světy. Špinavé ulice se věrny dobovým intencím zaměřují na realistické postižení fenoménu fungování světa nelegálního obchodu, zločinu a mafie, je to však docela netypický gangsterský film. Třeba vůbec tu není zastoupen prvek strážců zákona - policisté se vyskytují pouze u scény rvačky v kulečníkovém baru, aby dokumentovali jednu ze základních Scorsesovských zákonitostí - město jako místo absolutní korupce, zločinu, násilí, metafora džungle. Všichni jsou tu poznamenaní životem v něm, všichni mají jedinou touhu - vyšplhat po sociálním žebříčku co nejvýše a dostat se z bahna , z ulice... Ulice jsou symbolem zákonů animality, práva silnějšího, místa, kde přežije jen ten nejodolnější, nejcyničtější, nejzkorumpovanější... Netypický je i milostný vztah mezi hlavní postavou Charliem a jeho sestrou Theresou, která trpí epileptickými záchvaty a které příznačně dokreslují její jinakost. Hodně zvláštní postavu tu ztvárnil Robert De Niro - sociopat a doslova magor, který má problémy nejen se svými dluhy, ale i s autoritami, sebekázní a byť jen sebeprimitivnějšími kulturními normami a jejich akceptováním. Martin Scorsese se snažil svůj film ozvláštnit i po formální stránce, velmi zajímavá práce s kamerou, hodně progresivní záběry, počátky tak charakteristického Mistrova režijního rukopisu. Tady začal být Scorsese Scorsesem... (23.01.2008)

Nabízelo by se říct, že Mean Streets rozvíjí téma režisérova debutu Who's That Knocking at My Door?, ale on to vlastně nedělá. Pořád tady sledujeme skupinu vejrostků za prahem dospělosti, co se bezcílně potlouká po New Yorku, permanentně kalí, hádají se, perou a zase usmiřují, přičemž my máme permanentní pocit, že balancují na hraně propasti, ze které není úniku. Na jedné straně oné hrany je pak vstup do dospělosti, opuštění mladistvé a čím dál již vyčerpávající nevázanosti, na druhé pak pravděpodobně smrt někde v pouliční škarpě kvůli nějaké naprosté blbosti. Mean Streets oproti debutu spíše rozšiřuje kontext takovýchto postav tím, že nás nechává více nahlédnout do mafiánského světa, který celé ty ulice zastřešuje a který je v nich sice tichý, avšak všudypřítomný. Pozice Charlese (Keitel) v tomto světě je již jasnější než u předchůdce - jakožto synovec místního mafiánského kápa má budoucnost v zásadě zajištěnou, akorát nesmí stihnout nic posrat. Pořád s sebou ale tahá zátěže v podobě nesvéprávného Johnnyho (de Niro) a vlastního strachu se vyvázat ze svého mládí. Ze svého okolí je nejzajištěnější, nejrespektovanější a s nejsilnějším zázemím. A paradoxně právě proto nesmí být například viděn, jak si v restauraci povídá s mulatkou. Ta pak ve své poslední scéně, právě tím, nakolik je v důsledku svého původu odtsrčena na společenský okraj, působí ze všech vlastně nejsvobodněji. (21.08.2023)