Kundun - Život dalajlámu

Scorsese se s tím nesere a normálně se pokouší o konjunkci duchovního snímku, historické obžaloby a aktivistického filmu obsazeného veskrze neherci, které si přitáhl někam do atlaských hor v Maroku. Už jen za tuhle ambici, která má tendence se při nepatrném narušení rozpadnout na nefunkční srandovní nesmysl, má můj respekt. Jakkoli tentokrát mu to z půlky daroval Philip Glass, který právě všechny ty tři elementy, ze kterých je snímek poskládán, byl schopný napojit na sebe. Narozdíl od zbytku galaxie mě přišly velmi slušné ty koncentrované a uzavřené herecké výkony všech herců zastupujících Dalai Lamu v různých časových obdobích. Btw pokud si chcete trochu poblít, vyhledejte si jak s tímhle filmem do nynějška zachází jeho vlastník Disney posraný z toho, aby se na něj náhodou v Číně nezamračili. (29.10.2023)

Uznávám kvality Kunduna, ale vždy pokud se Scorsese pouští na tuhle spirituální linku, tak se nikdy nepotkáme. Je tomu tak i zda a mohu tak maximálně kvitovat, že je Kundun velmi pěkně výpravně zpracovaný život poslendního Dalajlamy, se všemi specifikami Tibetu, které se k tomu váží. Život Dalajlámy také odráží historické a společenské změny úzce se dotýkající vztahu s Čínou. Přestože všichni zúčastnení jsou neherci, tak musím uznat, že by mě to ani nenapadlo. Jeden z těch slabších Scorseseho filmů, i když své kvality má a kdo chce, tak si je najde. (25.09.2020)

Tenhle film sere mramor. Je to autorizovaná biografie mládenečka se stříbrnou lžičkou v prdýlce. O životě Tibeťanů neříká nic. Sled aranžovaných scenérií nevyvolává žádný pocit, navíc otravuje nevkusná a pitomá hudba Phila Glasse. --- Nic nepotřebujeme méně než připomínat si tragédii Tibeťanů. Ví o ní každý. Dalajláma je popkulturní hvězdou prvního řádu. Tisíce salónních radikálů celého Západu mají jeho obrázky nad postelí, po tuctech pálí vonné tyčinky, horují pro vegetariánství, propagují nenásilí ke všemu od kosatky po virus eboly a příležitostně flirtují s buddhismem, ať už si pod tím představují cokoli, protože normálně vyznávají Maovo „náboženství je jed“. (Podobně mylné je nadšení pro krásy Tibetu vyjádřené mnoha zdejšími uživateli: točilo se v Kanadě a v Maroku.) --- Popularita Tibetu se neodvíjí od jeho znásilnění, nýbrž od jeho mystické, a povýtce mýtické, pověsti. Znásilněných národů je spousta. Třeba jen v Číně: kolik obdivovatelů Jeho Svatosti dokáže jmenovat, tím méně vybavit si něco z kultury a dějin národů žijících na severozápad, severovýchod a jihovýchod od Tibeťanů? A přitom Ujgurové, Mongolové, Iové, Hmongové, Čuangové a další mají s maoismem a čínským šovinismem zkušenosti velmi podobné. Neštěkne po nich ani pes. --- Vlastně nemáme šanci se dozvědět, jakým člověkem dalajláma skutečně je. Jsem ochoten připustit, že v osobním životě je to příjemný a kultivovaný chlapík, i když pravdu v tomto ohledu se od žádného Ládi Špačka určitě nedovíme. Zaslouží politování za to, že nikdy neměl příležitost jednat ze své svobodné vůle. Nikdo neví, co by dělal. Že to s takovým profilem dotáhl až na Nobelovu cenu, to jen ukazuje, jak slabomyslně své ikony volíme. (09.08.2013)

V Posledním pokušení Krista zobrazil Martin Scorsese Ježíše jako jednoho z lidí, se všemi lidskými chybami, pochybnostmi i strachem, ale přesto výjimečného a nezapomenutelného. Podobná věc se mu povedla ve filmu Kundun - tady je nedokonalým a přesto "božským" a vznešeným člověkem čtrnáctý tibetský dalajláma. Rozdíl mezi oběma filmy je v tom, že Kundun je osoba 20. století, náš současník, a proto nepřichází v úvahu "vykonstruovaná" pointa Posledního pokušení. Dostatečně silnou pointou je v tomhle případě sama skutečnost. V pozadí dalajlámova příběhu zvolna vyrůstá před našima očima představa historických událostí - tak, jak své okolí a to, co se kolem děje, vnímá sám dalajláma, nejprve jako malý chlapec, potom teenager a nakonec jako dospělý muž. Kamínky do mozaiky proto přibývají pozvolna. Hlavně díky této postupné gradaci nechybí filmu napětí a je velice snadné a jakoby samozřejmé vcítit se do hlavního hrdiny. Film navíc klade spoustu otázek, aniž by na ně explicitně podával odpovědi - nechává divákovi prostor k zamyšlení, a to se cení. V tom by měl Martin Scorsese dávat lekce mnohým hollywoodským kolegům. (02.02.2007)

Druhá polovina filmu je naprosto famózně natočená. Skvělá hudba a ještě lepší kamera! První půlka je bohužel nudná a neděje se v podstatě vůbec nic. Tento film se dá srovnávat s Posledním Císařem. Ten je sice o něčem jiném, ale filmy mají hodně společného. Bohužel Scorsese nedokázal udělat Dalailámu tak skvělým filmem jako byl právě Poslední Císař. Proto pouze čtyři hvězdy. (19.04.2011)