Soukromá vichřice

Na gymplu nám profesor češtiny vyprávěl o Páralovi natolik sugestivně, že jsem ho vyloženě obával rozečíst, neb jsem s v té době zabýval tématy stereotypu a šedi "vědecky" a panovala důvodná obava, že to těžce ponesu. Nyní zocelen životem již sice nemám na četbu čas a když, tak ne na seznamování s Páralem, ale byl jsem ready natrefit na tenhle biják v bedně. A výsledek ? Skutečně vynikající dílo, které je aktuální dodnes, byť glosuje dobu dávno minulou. Oni holt nedělní kuřata na paprice a banalita lidského žití (i přes různá vybičování se) nejsou jen otázkou totality, i když v ní nabývaly ještě více zrůdných rozměrů. Celá ta deprese je zde ale navíc protkána nebetyčnou srandou, které samozřejmě vévodí žárlivý Lanďák a výsledný mix dosahuje až ke kvalitám podobně obousečných Homolkových. A Ústí n. L. taky potěšilo. (30.05.2009)

Vynikající adaptace románu Vladimíra Párala. Tradiční Páralův manželský a milenecký vzorec, tradiční místo bohapusté severočeské chemičky, maloměšťácké hodnoty i způsob života, zkoumání života i jeho banality a především analýza vztahů - to postižení partnerského stereotypu je asi nejcennější devizou Soukromé vichřice. Bočan toho dociluje opakováním sekvencí určitých scén a stejně jako Páral v literární předloze pomocí jazyka - cyklickým opakováním určitých slov a vět. Film i kniha najednu stranou slouží jako hodně nepříjemná sonda do šedi a marasmu komunistického Československa uprostřed bezčasí 60. let, na druhou stranu má ale svůj silný nadčasový rozměr právě postižením stereotypu manželského i partnerského života a exponováním jednotlivých lidských typů (muž v manažerské pozici v krizi středního věku, postava Bohunky, kterou bychom dnes mohli označit módním termínem ,,zlatokopka" atd.). Osobně se rád dívám na staré české filmy mimo jiné i kvůli tomu, že je v nich zachycena realita dané doby, to jak vypadala města, vesnice, lidé, vozový park, infrastruktura a to mi právě černobílý film Hynka Bočana splňuje bezezbytku - navíc fakt, že jde vlastně o reflexi právě se rodícího konzumní společnosti, jejíž zárodky můžeme v chování postav pozorovat, takový prematerialismus před svou zlatou érou v normalizačních 70. letech. PS: Živelnost i zemitost herectví Pavla Landovského je opravdu fascinující... (03.01.2013)

Landovský hraje dělníka, který krade v práci jak straka, aby si měl z čeho postavit dům, a kterému šéf, krmený doma buřtgulášem a poezií, přebere ženskou. Chatu, kam spolu odjedou, sleduje Landovský periskopem z roury od kamen a připravuje pomstu, například atentát "dřevěná stolička ve vaně s kyselinou sírovou ubývá - když se na ni stoupne" nebo "namydlené schody" atd. Je to opravdu velmi vtipné a spousta věcí, které jako vtip ani nebyly zamýšleny, stačila do vtipu léty uzrát. Zoufalá doba, jen si řikám, jestli nám za pár let bude připadat ta dnešní a filmy o ní taky tak, ehm, srandovní. (26.07.2005)

„Ahoj Stando, už máte vrata u garáže?“ Z určitého úhlu pohledu jde vlastně o strašně smutný film. Dobová ubíjející realita, pořád to stejné, opakující se, bez větší naděje na změnu. Jenže přesně v tom zároveň tkví největší přednost filmu. Rutina dějová i dialogová, ať už jde o hlášení šéfovi, ujíždějící tramvaj, romantický pár, flákače na stavbě, Proč bychom se netěšili jako signál k sexu, debaty u karet a mnoho dalších po chvíli divákovi známých jevů, dokáže solidně rozesmát. Jakože to, co film ukazuje, je směšné, úsměvné, trapné a hořké zároveň (v pozitivním slova smyslu). Namátkou mě také hodně pobavily „originální“ milostné řeči svůdníka, hospodská konverzace Lohniského a Landovského, krásná scéna s detolem či žárlivec a jeho zabijácké pokusy. A jak se dokáže po projetí tramvaje a následné nehodě každodenní rutina na chvíli zbořit, aby se postupně zas navrátila k normálu, ukazuje film výtečně. I když možná až zbytečně důkladně, postupem času to až otupuje. Proto „jen“ ty slušné 4*. „Co bude k večeři?“ - „No přece buřtovej guláš!“ (15.02.2017)

Koláŕová znovu hľadá romantický neobyčajný vzťah, ak doma nenájde to, čo potrebuje. A rada sa pri tom na začiatku svojej kariéry predviedla. Tá obyčajnosť v prvej polhodine filmu ma ubíjala a ešte bola podporená dychovkou s jedinou melódiou, akoby nič iné ako Škoda lásky neexistovalo. Útek zo stereotypu bol intenzívny na každej strane s množstvom vtipných momentov, najviac určite záverečná adrenalínová jazda a ešte adrenalínovejšie stretnutie. Ale väčšina filmu prinášala zdĺhavé a trápne situácie, trochu ako z prvorepublikovej veselohry. –––– Ano, šéfe. (08.12.2015)