Réžia:
Peter JacksonHrajú:
John Lennon (a.z.), Paul McCartney (a.z.), George Harrison (a.z.), Ringo Starr (a.z.), Yoko Ono (a.z.), George Martin (a.z.), Mal Evans (a.z.) (viac)VOD (1)
Epizódy(3)
-
První část: Dny 1–7 (E01)
-
Druhá část: Dny 8–16 (E02)
-
Třetí část: Dny 17–22 (E03)
Videá (2)
Recenzie (51)
Osobne preferujem temné a podmračené Rolling Stones, ale tohle je unikát. Peter Jackson dal slovnému spojeniu "fly on the wall" nový rozmer a odkryl štúdiové procedury rockovej kapely ako máloktorý filmár pred ním. Highlightov je viac, ale u mňa víťazí noiseová avantgarda v podaní Yoko Ono, ktorú doprevádza McCartney (!) zbesilo mlátiaci do Ringových bubnov. ()
Předně: tohle dílo je míněné jen a pouze pro fanoušky Beatles. Kdokoliv jiný se bude myslím většinu času strašně nudit, ale pro fandy je to prostě nádhera. Sledovat ten tvůrčí proces vzniku známých písní, atmosféru, jaká tam v té době byla a jak to všechno probíhalo mě neskutečně bavilo. ___ Hodně zajímavé pro mě bylo reálné nahlédnutí do povah jednotlivých Brouků: Paul McCartney jako skladatelský génius, skvělý muzikant, ale i trochu ukecaný a lehce manipulativní člověk, kterému se těžko odporuje v jeho vizích a který občas vytváří trošku dusno (případně jeho povídání většina zúčastněných začne ignorovat). John Lennon jako druhý skladatelský génius, je vidět ta chemie mezi ním a Paulem (chtěla bych vidět, jak tohle skladatelské duo fungovalo nějak ten rok zpět), na druhou stranu flákač, co chodí pozdě, dělá sice legrácky, ale je to prostě rebel a hodně v oblacích. George Harrison, který skládá raději doma v soukromí, přítomnost kamer si moc neužívá, občas ho asi dost štvou Paulovo požadavky a cítí už se ve skupině zjevně trochu upozaděn. Ringo Starr, kterému říkají Richie a působí na mě jako obrovský pohodář a takový tajný tmel kapely mi přišlo (Kouzelná scéna, kdy zamilovaně kouká na Paula se slovy "ten hraje tak krásně na piáno, že by se na to člověk vydržel koukat hodiny),. Až mě překvapuje, že jsem o něm četla, že mlátil svoji manželku (což o sobě řekl sám) a podobné věci. Yoko Ono, která asi neví roupama, co by, když může denně sedět na židli ve studiu a koukat do blba. Na druhou stranu, jak je nejen tady několikrát zmíněno, nepřijde mi, že by to byla ona, kdo zavinil rozpad Beatles - možná urychlila Johnovo rozhodnutí, ale ono by to tam asi dospělo tak jako tak. ___ Zajímavé je se zamyslet nad tím, že klukům bylo v té době teprve 26-29 let, jaký zápřah musel jejich život do té doby být a jak vyspěli / změnili se a přehodnocovali svoje životy. ___ Kromě tvůrčího procesu mě hrozně bavilo sledovat to obyčejné tlachání, na kterém bylo vidět, jak jsou vlastně všichni v pohodě většinu času, jak se smáli na bulvárním tiskem a jak vlastně nejspíš všichni chápali, že se jejich cesty někdy v brzké rozejdou. Ale spojovala je hudba, přístup k ní, vášeň a radost, to, že budou vše nahrávat živě (John: "Edit? You are not talking to the Bootles!") ____ Samotný koncert na střeše Apple, to je třešinka na dortu a je úplně boží sledovat, jak si to všichni užívají, včetně George, který to původně nechtěl a pak tam zapíná zesilovač, když jim ho Mal vypnul. Je to naprostá bomba a je škoda, že na recepci vyměkli a ty policajty pustili nahoru tak brzo. Zajímalo by mě, jestli ten mladík byl fanda Beatles a byl totálně profesionální, nebo jestli je nesnášel :-D ___ Jsem jednoduše z toho, co tu Peter Jackson nastříhal, naprosto nadšená a Get Back a Don't Let Me Down teď nedostanu dlouho z hlavy. ()
Vynikající! Buď to diváka uhrane a jede si to nadšeně do poslední vteřiny, nebo ho to mine. Správně, tady bylo A). Dívat se na přes padesát let staré, v podstatě civilní záběry The Beatles ve kvalitě takřka minuloroční, je zážitek sám o sobě. Sledovat je při tvorbě, být tam s nimi, poznávat, jací byli, i když máme načteno a viděno... Moc pěkné. Stokrát slyšet, jednou vidět. Jo a (dodatek, který si neodpustím, poněvadž nelze přejít mlčením)... Tak ono se všeobecně ví, že Ono to celé rozprášilo, jenomže ono se toho nakecá, čili na Ono třeba já měla názor nestranný, zrovna proto, že ono se toho vždycky nakecá... Dneska? Pokud tohle uvidí svět, a pokud v něm existuje více duší, které byly vůči Ono neutrální, řekla bych, že také jim ta neutralita rychle skončí. No naprosto psycho, šílené, odpudivé cosi, co se vprdelilo zcela oprskle mezi pracující, veskrze srdečné kluky, deset čísel nejdál od Johnovy paže, takové to lepivé individuum, ze kterého člověku není dobře, které jako ošklivý duch stojí, sedí, klečí, neustále vedle Johna a pichlavým zrakem probodává vše v místnosti. Těžko šlo hlavě zakázat ty absolutně bez pardonu vyskakující záběry Nat Geo, v nichž nadšení dokumentaristé nasnímali takové ty makaky červenolící, sedící v zimě ve vodě, čumící strnule, s nasraným výrazem do jednoho bodu. Nehrozilo tuhle asociaci vyhnat z palice. Ty vole, ta tam prostě chtěla zpívat a ne že ne. Mno zpívat... Kdo viděl, ten to slyšel. Jasně, bylo to trendy, no ale nic pěkného. Ne, nikdy neříkejte svojí drahé, že je stíhačka. Nikdy. A pokud to o někom povíte, pusťte si tohle. Že ji uctivě ignorovali tři brouci, tomu rozumím. A snadné to neměli, jelikož je neustále probodávala nenávistným, dlouhým pohledem, to musela být síla, tohle snášet.. Ovšem jakmile jsme se dostali v druhé části do fáze, kdy si jí nevšímal ani Lennon, ale Ono se to o něj neustále opíralo, stále ho obíralo, šprtalo do něho, ano, správně, během samotného ostrého nahrávání desky, tak to by si asi na čelo neťukal málokdo. Z mé strany nehynoucí obdiv ke všem, kteří tohle snášeli po anglicku, z jiného bandu by letěla po prvních třech hodinách, a opravdu i s celým Johnem. Dokument staré princezně nepřidá, tak jasně, ona má v zadku, ale tutově vyléčí hromadu shovívavých lidí, kteří se, jako já, domnívali, že to nemohlo být tak hrozné. A ono bylo. ()
V podstatě se nejedná o nic jiného, než osmihodinový záznam o skupině čtyř týpků, co natáčí jedno album – navzdory neustálému mumraji kolem, přicházejících a odcházejících hostů a také faktu, že nové album začínají s naprostou tabula rasa. Jenomže ti čtyři týpci jsou Harrison, McCartney, Lennon a Starr – natáčejí jedno z nejlepších alb na světě „Let it Be“, mumraj tvoří filmový štáb (jehož kamery natočily více než 60 hodin materiálu) a jejich tým, a přicházejícími a odcházejícími hosty jsou celebrity (Peter Sellers!) a členové rodin. Sledovat tu tryskající tvůrčí energii je čirá radost. Když McCartney z doslova ničeho vykřesá nesmrtelné „Get Back“ a vy máte možnost sledovat zrod písně od prvních akordů až po finální podobu, jednoduše musíte smeknout. V další chvíli pak Lennon blbne, dělá obličeje a do toho jenom tak v rámci rozcvičování celá kapela zpívá různé provařené fláky – protože tyhle kluky to pořád hrozně baví a hudba je pro ně „alfa omega“ (a shodou okolností zdrojem obživy). Nakonec dojde i na určité tenze – ale není to nic dramatického, snaží se to řešit, protože jim záleží jeden na druhém a vždycky „v tom byli spolu“. Ten pocit vzájemné sounáležitosti, kus společného osudu, byl pro mě asi zdaleka nejdůležitější. Nesledoval jsem firmu na hity, ale čtyři chlapy, co díky svému nesmírnému talentu dali světu pořádný žvanec hudební historie (včetně pro mě niky nepřekonaného živého vystoupení na střeše Apple Studio v Londýně, jehož záznam jsem viděl jako kluk, a už to ve mně zůstalo). A pokud jsem si to užil já – jako člověk, co neumí zpívat, ani na cokoliv hrát – nedokážu si představit, co musí prožívat ti, co hudbu dělají. Ti musí explodovat. ()
Galéria (6)
Zaujímavosti (3)
- Zároveň s tímto seriálem vyšla i stejnojmenná kniha s přepisem dialogů a s fotografiemi z natáčení – přímo ze záznamu nebo nafocené Lindou McCartney a Ethanem Russellem. Kniha je i v českém překladu. (Murina)
Revoluční dokument, jemuž se nic z minulosti nepodobá, a je vysoce pravděpodobné, že co do hloubky, rozsahu a významu jej dlouho (pokud vůbec někdy) nic nepřekoná. A pokud si někdo stěžuje na délku, nechápe, co se tady doopravdy děje. Obávám se, že v krátkém komentáři není možné v úplnosti vystihnout, v čem je tento observační dokument tak unikátní, nicméně pokusím se alespoň heslovitě vyzdvihnout základní témata, z nichž mnohá budou jistě zajímavá i pro ty, kteří o The Beatles neví vůbec nic.___ 1. Jacksonovi se konečně podařilo rozbít desítky let tradovaný mýtus o rozpadu skupiny (a definitivně "očistit" Yoko Ono). Řečeno s nadsázkou: Po tomto dokumentu už se na propagátory onoho mýtu můžeme dívat svrchu jako na "popírače"... Příběh o tísnivé atmosféře a rozhádanosti, kterou eskaluje neustálá přítomnost malé černovlasé Japonky, je už zkrátka neudržitelný. Ve skutečnosti vidíme dospělé muže na prahu třicítky, jejichž vztahy jsou přátelské a u nichž lze pozorovat pochopitelné zrání a posun v životních prioritách, ale rozhodně ne ve smyslu destrukce značky The Beatles. Lze u nich cítit profesní frustraci, tvůrčí krizi a nejistotu ohledně dalšího směřování po smrti Briana Epsteina, nicméně Yoko do atmosféry oněch lednových dnů roku 1969 vnáší oproti zažitému mýtu pozitivní prvek (negativitou občas do jisté míry srší stále-ještě-dětinský Harrison).___ 2. V osmihodinovém sestřihu (!) máme možnost sledovat detailní anatomii tvůrčího procesu. V některých případech (píseň Get Back) dokonce od okamžiku vzniku prvního nápadu, přes postupný vývoj (včetně slepých uliček) melodií, harmonií, textu apod., až po zkoušení písně včetně pořízení finální nahrávky. To je unikátní samo o sobě, zvláště pokud jde o hit toho největšího kalibru.___ 3. Tomu, kdo zná osmdesátiminutový dokument Let It Be z roku 1970, který vychází ze stejného materiálu, Jacksonův dokument až brutálním způsobem odhaluje manipulativní potenciál střihu. Vyznění finálního díla pod vedením Michaela Lindsay-Hogga je naprosto odlišné od toho, které nám po padesáti letech předložil Peter Jackson. Film Let It Be lze považovat za jeden ze základních kamenů onoho mýtu a my teď zcela zřetelně vidíme proč...___ 4. Jackson ukazuje členy Beatles jako lidi z masa a kostí; neodděluje jejich uměleckou stránku od jiných. Vidíme jejich spontánnost, přemýšlivost, zaujetí, tvořivost... Vidíme jejich schopnost reflexe, jak se vnímají navzájem nebo jak je vnímá okolí. Přímo vizionářsky vyzní McCartneyho hláška, kterou během jednoho klábosení pronese, když jsou zrovna John s Yoko pryč: "Za 50 let se bude říkat, že se Beatles rozpadli kvůli tomu, že tu s náma Yoko seděla na zesilovačích..." Význam té věty samotné se také dá interpretovat různě (viz bod. 3), ale právě kontext, situace a nálada, během nichž byla ta věta pronesena, jsou významotvorné (a to je jeden z důvodů, proč je ta délka dokumentu podstatná). Btw. veselé jamování, během něhož Yoko kvílí a Paul ji doprovází na bicí, je jeden z nejkouzelnějších okamžiků, které zpochybňují onen zažitý mýtus o jejich vzájemné nevraživosti.___ 5. Jackson se rozhodl zprostředkovat divákovi běžnou rutinu i hluché neproduktivní okamžiky. A bylo to chytré rozhodnutí. Jde proti obecnému trendu dnešní doby vyhýbat se rutině a nudě, vše urychlovat, lakovat vše narůžovo a vyvolávat iluze.... Právě tahle rutina způsobuje, že je osmihodinový dokument tak vtahující. Tvůrčí proces je odlehčen jednoduchými vtípky (Ringo: "I've farted. I thought I've just let you know."; George Martin: "Thank you."), kouzelnými rodinnými okamžiky (stydlivá Heather), diskuzemi o různých událostech, čtením bulvárních článků o sobě samých..., občas se na něco/někoho čeká, po x-té se zkouší jedna a táž skladba nebo se prostě jen tak blbne... Máme pocit, že jsme tam s nimi. Blíž už jim být bohužel nemůžeme.___ 6. V jedné z vrstev dokument nenásilně připomíná, jak se některé narativy ve společnosti neustále vrací: V jedné fázi vzniku Get Back slyšíme poněkud jiný text, než ten o sladké Lorettě Martin, na který jsme zvyklí. Namísto něho slyšíme rasistická slova o Pakistáncích, kteří berou lidem práci, čímž Paul sarkasticky narážel na (tehdy nedávný) projev konzervativního politika Enocha Powella, kritika členství Velké Británie v Evropské Unii a zapáleného bojovníka proti migraci. Povědomé...___ Dalo by se pokračovat. To cut the long story short: Je to celé fascinující a jako spokojený fanoušek žádám 60-hodinový director's cut..! () (menej) (viac)