Plechový bubienok

Schlöndorffově adaptaci lze vyčítat, že Grassův znepokojující román zpracovává konvenčně a oklešťuje jej o řadu jeho literárních specifik, v čele se samotným způsobem vyprávění. Jenže právě ono převedení do tvaru, který divákům neklade žádné formální překážky, se nakonec ukazuje jako bravurní kousek. Konvenční, v zásadě lineární vyprávění a precizní práce oddělení výpravy, kostýmů a castingu tu slouží jako trojský kůň, který za obranný val diváckých očekávání propašuje provokativní jádro románu. Důmyslná podvratnost adaptace se ukazuje již v samotných úvodních titulcích, kde režisér parafrázuje japonského klasika Jasudžiróa Ozu. Ten svá bravurní melodramata a veselohry o rodinných vztazích či generačních konfliktech z prostředí střední třídy uvozoval titulky na pozadí obyčejné každodenní látky. Schlöndorff otevírá svůj film totožně, jen tentokrát je oním pozadím hnědá látka náckovských uniforem. Se stejnou jízlivostí i mixem vysokého a nízkého, uměleckého a zvráceného pak vyobrazuje společnost první poloviny 20. století a její paradoxy, šílenosti, nesmyslnosti a především pokleslost v jádru její povýšenosti. Je příliš zjednodušující vidět ústředního Oskárka jako rebela, který se odmítne podílet na světě dospělých. Schlöndorff sice z adaptace vynechal třetí část románu, kde hrdina prochází poválečnou dobou a stává se zrůdou, jenže mnohoznačnost postavy rozvedl již v ději, který filmem pokrývá. Pohled na válku očima dítěte zde znamená něco jiného než, na co jsme zvyklí z jímavě kýčovitých vyprávění. Vedle zastřešující znepokojivé grotesknosti totiž "Plechový bubínek" odhaluje dětství nikoli jako ctnost, nýbrž metaforu zatvrzelého a zaslepeného odmítání se vyvinout, které je zde vlastní i všem dospělým figurám. Oskárek představuje sebestředné věčné děcko, které proplouvá dějinami. Za jeho zdánlivou naivitou a ignorancí se ale skrývá racionální zlovolnost a umíněnost, která se pramálo liší od velikášství maloměšťáků, které je zde odhaleno jako základní kámen nacismu. --- PS: Kdo by přecjen toužil po nekonvenční adaptaci "Plechového bubínku", pro toho tu je undergroundový virvál "United Trash". (18.03.2023)

Když jsem Plechový bubínek od Güntera Grasse četl, neměl jsem tušení, že existuje nějaká filmová podoba tohoto vynikajícího románu. Vlastně jsem si ani nedovedl představit, že by se do tohoto díla mohl nějaký filmař pustit. Když jsem ale Schlöndorffovu adaptaci viděl poprvé, musel jsem smeknout a konstatovat, že se tomuto německému režisérovi podařilo natočit film, který patří mezi to nejlepší, co v sedmdesátých letech vzniklo... Ačkoli oproti předloze je film zkrácen a končí okamžikem, kdy Oskar začne růst, zůstává i přesto tento snímek působivým absurdním dramatem zobrazujícím klíčové okamžiky první poloviny 20. století. Oskárkovo rozhodnutí přestat růst a zůstat nadále tříletým chlapcem je krásným vyjádřením nesouhlasu se světem dospělých.. Vnímavý Oskar, ač stále tříletý, prochází životem s úžasným nadhledem a je dospělejší než všichni ti šílenci kolem, co hajlují a tleskají oblastnímu šéfovi strany... Svým bubínkem dokáže nacistickou sešlost proměnit ve frašku, tedy v to, čím ve skutečnosti (když si odmyslíme tragické důsledky) je. Plechový bubínek je film se silným poselstvím, atmosférou a svým záběrem a zpracováním mi docela připomíná ty nejlepší Buňuelovy filmy i se všemi kontroverzemi... Vždyť když si uvědomíme, že představitelu Oskara bylo tehdy dvanáct, tak by si Schlöndorff za ty erotické scény skoro zasloužil kriminál... Mimochodem David Bennent byl jako Oskar Matzerath naprosto fantastický a předvedl opravdu jeden z nejlepších dětských výkonů vůbec. "Toho dne, když jsem přemýšlel o světě dospělých a svojí vlastní budoucnosti, rozhodl jsem se, že od této chvíle již nikdy nevyrostu a napořád zůstanu malým tříletým trpaslíkem..." Neříkal si to kdysi každý...? (28.05.2006)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

(Verze: Dir. Cut) „Jenom vyhlídka na plechový bubínek změnila můj úmysl vrátit se zpět do matčina lůna. Kromě toho, moje pupeční šňůra byla již přestřižena. Už se nedalo nic dělat.“ Knižní předlohu jsem nečetl, ale atmosféra snímku pro mě byla jednou z nejdivnějších za hodně dlouho dobu. Už Oskarovo dětské vidění světa pronikající do světa dospělých podstatně dřív, než by mělo, navíc silně zdeformované jeho povahou, působí zvláštně, mnoho scén vyznívá absurdně, groteskně, zvrhle a v neposlední řadě nechutně (teda nic, co by trochu otrlejší divák nezvládl, ale třeba koňská hlava s úhoři byl skutečně barvitý výjev). S Oskárkem se sice těžko sympatizuje, protože to byl malý, zpovykaný, tvrdohlavý a zlomyslný (až místy vyloženě zlý) spratek, který si díky své schopnosti mohl dělat, co chtěl, ale divák fascinovaně sleduje jeho životní dráhu (a výkon Davida Bennenta patří k tomu nejlepšímu, co jsem u dětského herce kdy zažil). A to vše na pozadí dynamické historie města Gdaňsk. Zvláštní, ale zajímavý film, který si ty slušné 4* zaslouží. (02.01.2022)

Jeden z nejsilněji působících filmů světové historie a snad jediný film, který svou metaforickou formou pojmenovává příčiny běsů, které spustil německý národ vně i mimo středoevropský prostor v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století... Zfilmovaná autobiografická literární předloha Guntera Grasse je zasazená do rodného Grassova města Gdaňsk a postihuje genezi proměny tamní kušubské menšiny. Symbolická hlavní postava (nezúčastněný pozorovatel převratného dění) malý Oskar zcela odmítá odpovědnost za svůj život a věci kolem něj, nejedná se ale o nějakou poruchu osobnosti, leč o zcela dospělé racionální gesto odporu. Rozhodne se tedy zvrhlou dobu řešit osobně a po svém - poruchou své identity, vědomě začne trpět infantilismem. Dění ve světě dospělých ho přetěžuje, tak sestupuje do dětského světa, kde se cítí lépe a může v něm vytěsňovat negativní zážitky světa dospělých. Jeho nerovnoměrný psychický vývoj je symbolickou směsí dítěte a dospělého (útěk z reality do dětství je vlastně jediný možný prostředek, jak čelit všepostihujícím plíživě nastupujícím hrůzám). Jako symbolický předmět své vzpoury nosí sebou neustále malý plechový bubínek. Disponuje také hlasem šplhajícím se až do frekvencí, které mohou ničit a rozbíjet. Ani tato jeho zbraň, ani jeho symbolická vzpoura nemohou však zastavit neodvratný nástup apokalypsy. Před běsy války a nesnesitelnou tíhou doby není úniku... (geniálně je to vystiženo uměleckými symboly - např. koňská hlava plná slizkých úhořů - odkaz k antické Medúse, které podle řecké pověsti nemohl uniknout nikdo, kdo se na ni zadíval, jelikož hrůzou zkameněl...) (19.06.2007)