Polnočný kovboj

Pro mě asi nikdy nebude Půlnoční kovboj nějaký kultovní snímek, ale na zpestření volného času se hodí skvěle. Vynikajicí herecké výkony hlavní dvojice a to zejména Hoffmana. Nepřeslechnutelná hudební dobová stránka okořenila celkový dojem z filmu. Moc se mi líbily prostřihy mezi scénami, které chvílemi působily opravdu dost depresivně. Solidně natočený příběh o dvou podivínech a "vyděděncích" ve společnosti, mezi kterými vzniklo silné pouto přátelství. (17.06.2010)

O životě vyvrhelů na okraji společnosti jsem se zatím dovídal jen přes výpisky ze středoškolských učebnic. Chyba! Toto špínou prolezlé drama, které se snaží podávat zklamané iluze, dezorientaci, beznaděj, ale i přátelství na plochém území jednoho města, zaručeně není příjemné, ale pravdivé a fascinující. Zároveň dává obraz společnosti 60.let ve velkoměstech jako směsku hloupých, zklamaných lidí, všudypřítomných freaků, bezdomovců a homosexuálů. Ti už mají své místo zajištěné a stále hloubeji se propadají do své nicoty jako ústřední hrdinové. V jednu chvíli velice dojemný snímek, v druhou směska bizarních výjevů a pohledů do nitra té špíny, která dokáže být sakra odpudivá a depresivní. Palce nahoru za Voighta a Hoffmana. (26.10.2008)

Půlnoční kovboj mi po všech stránkách hodně připomínal film Scarecrow. Skoro bych si až troufnul napsat, že Scarecrow je docela obyčejná vykrádačka, nicméně povedená. Ale tady hodnotim Půlnočního kovboje, takže zpět k tomuto filmu... Půlnoční kovboj je opravdu parádní film a je zbytečný tady cokoliv psát, protože všechno je zde vystiženo v oficiálnim textu distributora. Snad jen dodám, když už jsem nakousnul to srovnání se Scarecrow, kde mě trochu zklamal konec, že tady je konec naopak velmi povedenej a filmu jsem díky tomu odpustil i pár hluchejch míst. A ta smutná melodie foukací harmoniky mi hraje v hlavě ještě teď... Jsem rád, že můžu zase nějakýmu filmu dát 5 hvězdiček. (21.06.2008)

Dějově jednoduchý, formálně vyšperkovaný film o složitém a bolestivém rozpouštění osobních traumat, vštípených sebeklamů a naivních iluzí o cestě k úspěchu, o prodírání se chaosem, horečkou a ztraceností ke světlu na konci tunelu, přičemž každý z obou souputníků míří k jinému světlu na konci jiného tunelu, a aniž by to úplně chápali, navzájem si pomáhají na svých dvou tolik odlišných cestách. *** Není to ale film o deziluzi z amerického snu, jak se občas předkládá, ale o deziluzi ze snílkovství obecně. Kovboj ani zlodějíček se nikdy nechtěli a nezkoušeli vypracovat po vzoru selfmademanů, aby měli dům, práci a rodinu, spíše snílkovsky, naivně, hledají odlehčené cesty k fanfarónskému živobytí a úspěchu, než z toho chtě nechtě tvrdě vystřízliví. *** Film tak spíše, a to plně senzuálně, opticky i fyzicky, reflektuje okrajové existence americké společnosti na konci éry květinových dětí, experimentální umělce, feťáky, snílky, prostitut(k)y či zpovykanou smetánku, zkrátka všechny ty, kdo americkou mainstreamovou společnost vnímají přes rozmanité filtry jen vzdáleně, ať už jsou těmi filtry peníze, drogy, naivita, touha po univerzální lásce, nebo hlad, horečka a zimnice. *** I po letech pořád podmanivé a jemně srdcervoucí, tak se asi pozná klasika. (V Ekvádoru, v Alma Saně, sama v noci. 28. 2. 2024) *~ (29.02.2024)

Po opětovném zhlédnutí definitivně přidávám do top 10. Těžko tenhle film popsat, je to drama s trochou artu, sociální kritiky a v centru všeho je zvláštní, ale neskutečně dojemné přátelství naivního a nezkaženého kovboje Joa a zatrpklého, strádajícího Ratsa. Sázka na kontrast obou charakterů se velmi vyplatila a chemie mezi oběma herci je neuvěřitelná. Voightovy ublížené, raněné pohledy a Hoffmanova bolest a zkroušenost se prostě nedají zapomenout. V neskutečně hutné a nepříjemné atmosféře beznaděje si jsou jeden druhému oporou. Nejdřív Ratso chrání Joea před jeho vlastní naivitou a nezkušeností, vaří mu, pere mu, než se karta obrátí a Joe svádí nerovný boj s Ratsovou rychle postupující nemocí. I přes to, že obě postavy (tedy hlavně ta Hoffmanova) nejsou moc líbivé - gigolo a slizký zlodějíček - film je postupně obnaží a zlidští tak, že si pro ně divák doslova kouše nehty. Psychedelická část ve Warholovském bytě hodně utkvívá a ve scénách, kdy Ratso nemůže vyjít schody a znepokojený Joe mu pomáhá upravit se na "párty" nebo když se mu Ratso svěřuje, že nemůže chodit, se mi svíral žaludek. Konec je emočně naprosto zdrcující. To, že jsem se z toho úplně nevzpamatovala ani za dva dny, nakonec rozhodlo, že film poputuje do topky. Za mě jsou Joe a Ratso nejlepší Voightova a Hoffmanova role v životě. A nezapomeňme zmínit přesnou hudbu Barryho + Everybody's talking Harryho Nielsena a harmonikové theme. (11.07.2017)