Sedmero krkavců

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Na tuhle pohádku se chce koukat jako malý capart nebo v hodně dobré společnosti. Jinak si nemyslím, že ji plnohodnotně oceníte. Přece jen prapodivných efektů se sluncem, přikrčených - psům ne nepodobných služebných, Chrta Borise Rösnera a mužatky Ivany Chýlkové se normální dospělý člověk bát nebude. A Petr Hapka se svou úžasně zakomponovanou muzikou všechno sám nezmůže. (16.11.2009)

Premiéra na Štědrý den byla slušným trestem pro usměvavé děti u rozsvíceného stromečku. Klasik Ráža vlastně natočil tuhle pohádku už podruhé, nechal se tentokrát unést svojí druhou osobností která preferuje drsný středověk a hnus, což skvěle demonstruje na dementních ustrašených poddaných, zvrácených praktikách incestu-chtivé Chýlkové a odpudivém Chrtovi (Boris se zjevně dobře bavil). Problém ale je jednak přetažená stopáž, film se šíleně vleče při cestách Bohdanky (ale aspoň se našla minirole pro režisérova oblíbence Martina Růžka) a prostě nemá tu správnou šťávu. Není to v rozpočtu, ale prostě je to trochu nuda kromě pár zábavných momentů. (10.12.2009)

V dětství mě ten film dost děsil, ta postava Chýlkové a především jejího sluhy Chrta (inspirace Quasimodem více než zřejmá), to je jak zlý sen. Když jsem to teď viděl nanovo, jenom jsem si potvrdil dojem, že mi to vlastně nepřijde moc jako pohádka pro děti, nebo minimálně ne pro ty dnešní - jednak je to místy fakt až nepochopitelně strašidelné (ubodání služky, záběr na její zkrvavenou ruku, příprava hranice pro Bohdanku...), a jednak mi prostě přijde, že to dětem nemůže dávat smysl a že tomu nemůžou rozumět už kvůli té archaické češtině, kterou herci mluví (už jenom ta legendární replika "zkrkavčete", to přece nemůže žádné dítě pobrat). I mně samotnému tam spousta věcí nedávala vůbec smysl - těžko kupříkladu věřit tomu, že by synové byli celou dobu hodní jako beránci, a teprve v době, kdy nejstarší z nich už jsou v podstatě dospělí muži, rozčílí všichni matku natolik, že je ona následkem toho prokleje (navíc kvůli takové blbosti, jako že jí hodí do chleba poleno - omg, každý, kdo má doma 2 a více dětí, dobře ví, jaká divočina je jejich výchova a čeho všeho jsou schopní - nějaké zkažení jednoho chleba vedle toho vypadá jak směšná prkotina). Nepochopil jsem také, kde Bohdanka v té jeskyni přišla k tomu kolovratu (dobře, je to pohádka, ale stejně). Zvláštní je také ten incestní vztah Milady k Vratislavovi, a samostatnou kapitolou jsou kostýmy většiny herců, které jsou jeden velký úlet (nejvíc asi v případě Chýlkové, Dlouhého a Rösnera). Co mi zde také vadí, je podle mě přeexponovaný obraz - některé záběry jsou prostě přesvícené a je mi nepříjemné na to koukat; a potom skutečnost, že Mária Podhradská byla předabovaná, a je to silně poznat. Hapkova hudba je ale povedená a má to pěkný závěr, který je docela dojemný, takže bych to osobně zase tak nezatracoval, a aktuálních 56 % mi přijde dost nepatřičných (a vysvětluji si to z velké míry tak, že lidi to hodnotí negativně, protože se u toho jako malí báli stejně jako já). (23.02.2021)

Legendární Chrt Borise Rösnera - jen díky němu jsem si Sedmero Krkavců pamatoval od dětských let. Znovu jsem je viděl až ve věku dospělém a vybavily se mi chvíle strachu, které jsem jako malý zažíval při pohádce o Janovi A Jeho Podivuhodném Příteli, která je desetkrát větší a morbidnější psycho než tato česká klasika. Sedmero Krkavců a severský drasťák spolu leccos sdílejí, třeba onu spornou vhodnost pro dětské publikum. Jako pohádku tak jak ji obvykle vnímáme, opravdu nedoporučuji. Zvlášť jestli se vaše děti bojí u Statečného Kováře s Pavlem Křížem:) Ale jako film s pohádkovou tematikou rozhodně dobré. 70% (10.12.2006)