Stratený svet

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala. (05.06.2007)

Klasické dílo, jehož tvůrcům vděčí filmový svět za mnohé. Ve srovnání s (o osm let mladším) King Kongem je Ztracený svět sice úsměvnější, ale nebýt ho, možná jsme se příběhu o té velké opici ani nedočkali. Budoucí Kongovi animátoři si tady navíc jaksepatří osahali stop-motion animaci (souboje ještěrů vypadají stále velice dobře) a když to vezmu kolem a kolem a dovolím si jedno ne tak úplně férové srovnání, oživili tady mnohem více dinosaurů než Steven Spielberg a jeho parta v Jurském parku. A ten závěr s brontosaurem ve městě? Nevídané. V roce 1925 musel být svět v šoku. (04.03.2012)

(Viděl jsem hodinovou verzi.) Příběh, jak to často u podobných filmů bývá, nestojí za nic, ale ty triky! Dinosauři jsou zde tak roztomilí, že prostě musím dát nadprůměr. Možná je trochu povrchní hodnotit film podle toho, jaký má vizuál, ale takovým věcem jako je souboj tyranosaura s brontosaurem lze jen těžko odolat! Je to stejný případ jako u King Konga z 33´. Během let nastala v kinematografii paradoxní situace - zatímco na moderní filmy o obřích příšerách mě příliš nebaví se koukat (a soudě podle zdejšího hodnocení je nás asi víc takových), na ty staré ano, přestože jsou mnohem nedokonalejší. (05.09.2012)

Maně vzpomínám na všechny filmové adaptace Doylova románu, které jsem viděl, a připadá mi, že tato je nakonec nejvěrnější. A samozřejmě je stylotvorná, vždyť ten motiv, zde na konci filmu použitý, kdy prapotvora demoluje město a rozhání panikařící obyvatelstvo, byl následně použit mnohokráte. Kdekdo z toho filmu opisoval či čerpal inspiraci, i Karel Zeman k své Cestě do pravěku. Záběry ze Ztraceného světa jsou výtvarně skvělé a pranic nevadí ani ta trhaná animace pravěkých monster. Na expresivní herectví  se lehce zvykne, snad s výjimkou Miss White, podloudně do příběhu propašované "romantické" ženské hrdinky, která má zde snad jediný úkol, a to hrůzou třeštit oči. Zato postava prof. Challengera je skvěle obsazená a zahraná, nějak takhle jsem si ho kdysi při četbě představoval. Přes své stáří,  přes tíhnutí k senzačnosti, přes všechny zoologické lapsy, přes občasné dobou zaviněné technické nedokonalosti si ten film zaslouží plný počet hvězdiček, protože je to počátek jedné větve filmových příběhů. (31.05.2021)

Pôvabná, doslovná (až na tú nešťastnú ženu, ktorú by ste v knižke hľadali zbytočne), nemá a čierno-biela adaptácia Doyleovho ("Pes baskervillský") útleho chlapčenského románu stojí na atmosfére veľkého dobrodružstva, výkone cholerického mastodonta Wallacea Beerya (profesor Challenger) a silných trikoch. (09.01.2007)