V lúčoch slnka

Z mlčenlivých záběrů se dá pochytit jen to nejzákladnější. Severní Korea očividně nevzkvétá. Vývoj země, drcený triptychem ekonomických sankcí, nevýkonnosti plánovaného hospodářství a enormních výdajů na zbrojení, se po dvaceti letech překotného růstu téměř zastavil. Celá země jakoby ustrnula v sedmdesátých letech. Mobilizace společnosti je absolutní. Severní Korea je tak militarizovaná a cílevědomá, že vedle ní i Izrael vypadá jako Monako. Příprava na válku proti sice skutečnému a silnému nepříteli, ovšem neochotnému bojovat, odsává veškerý potenciál státu. Tyto kulisy se mašinérie státu pokusila přemalovat obrázkem idylického života typizované severokorejské rodiny. Už po pár minutách je ovšem poznat, že je vše pečlivě aranžované. Nikde není žádná spontánnost, žádná vřelost, žádné soukromí. (Ne)herci se pečlivě hlídají a všichni skrývají nervozitu. Štábu se podařilo natočit i momenty, kdy všudypřítomní ideologové teprve připravovali scénu a instruovali postavy, což dojem absurdnosti ještě prohlubuje. Je to sice důkaz, že Severní Korea manipuluje s obrazem sama sebe v zahraničí, ale to není žádná novinka. O životě obyčejných lidí v KLDR se nedozvíme téměř nic. Režisér si vybral zřejmě nesplnitelný úkol a není proto vyloženě chyba že neuspěl. Přesto mám z dokumentu pocit zbytečnosti. Naneštěstí je obrazového materiálu o téhle zemi tak málo, že se počítá každý pokus. (04.11.2016)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)

Takto tento dokument musí pohnúť aj zo zarytými komunistami. Dokumentov o Severnej Korei je ako šafranu a korektne tento sa celkom podaril. Niekedy je naozaj najlepšie len nechať bežať kameru a pripravená propaganda sa zosmiešni aj sama. Osobitne ma zaujal ten priebeh vyučovania na škole kde už mladým dievčatam vymyvaju mozog Kim Ir Senom a nútia ich recitovať príbehy o jeho živote... (20.11.2017)

Už dlouho jsem se u dokumentu takhle nepobavil. Když se dával ten film dohromady, zjevně korejští úředníci nepočítali s tím, že jen odsouhlasit si scénář a hlídat lokace a lidi nebude stačit. Když to totiž točí Rus, který o upravování reality ví ze socialismu víc než dost, dost těžko si ho povodí... A nakonec si povodil on je. Celý ten film je sled schválených scén, ale pokaždé s nějakou drobností navíc, která to celé dostane do kontextu. Jen si mohl Manskij odpustit tklivý hudební doprovod ke scénám v metru, to mi přišlo trochu laciné. Metro ostatně nebylo o moc horší než to naše a lidi se cestou do práce taky tváří dost podobně. TOP SCÉNY: Tatínek Zin-mi je normálně novinář, ale ve filmu má určeno dělat inženýra v textilce (o čemž samozřejmě nic neví). Zin-mi u oběda vychvaluje přínosy Kimči. Stařičký veterán vypráví o sestřelování letadel ("Měli jsme pušky. Na ty se dá nasadit bajonet. A taky lehké kulomety. Ty znáte z filmů. A taky těžké kulomenty."), zatímco děti se snaží neusnout. (15.03.2021)

Viděl jsem dokonalou umělou inteligenci. Děti, které nemohou otevřeně vyjádřit svůj názor, neboť se zdá, že ani žádný nemají. Absolutní potlačení vlastního já, čímž vznikají naprogramovaní soudruzi. Zajímalo by mě jestli ti lidé mají nějaké koníčky či je vůbec mohou mít a jaký tak může být jejich denní průběh. (21.05.2016)