V lúčoch slnka

"Správně, hodit po nich velký kámen!" I když se dokumentární tvorbě většinou vyhýbám, tentokrát jsem udělal vyjímku a protože se mi do lesa s hanákem nechtělo, rozhodl jsem se vyrazit si sám do Pchjongjangu, ze kterého je tento dokument. Jenže on je to vlastně spíš takový hraný dokument, nebo nahraný? Každopádně to je ale dokumentární film s tou nejkrásnější Kimčongílií v popředí a s tou nejpopulárnější Té trojkou v pozadí, jehož děj jasně dokazuje, že stalinistický režim byl vždy nejpřísněji dodržován na území Asie. Pořád mám však pocit, že se podobné skutečnosti z tohoto snímku odehrávaly během padesátých let minulého století, také u nás. V zemi, která generalissimu Stalinovi postavila pomník. (15.04.2016)

Silné téma, silné obrazy, ale zpracováním je ten dokument teda místy fakt strašná nuda, která by si bezesporu zasloužila delší pobyt ve střižně. Z celé té neupřímné šarády nejednou mrazí a divák přes všechny ty falešné úsměvy a naučené fráze pomalu ani nevidí to, co lidské bytosti dělá lidmi. 2 + 2 = 5 (01.03.2021)

I trochu sofistikovanější software by dokázal vytvořit inteligentnější dialogy, než jaké zaznívají ve filmu. Tentokrát ovšem záměr tvůrců funguje. Při opakujících se proklamacích můžeme přemýšlet, co si skutečně ti lidé myslí. Ani sám režisér to netuší. Manskij říká, že vůbec neměl možnost s rodinou mluvit, i když o ní točil film. Severní Korea je země, kde se lidé smějí, jen když musí. Klanění se Kimům a pěstování nenávisti. Kam se hrabe náš komunistický režim, takový výplach mozků jsme tady niky nezažili. (29.04.2016)

Už dlouho jsem se u dokumentu takhle nepobavil. Když se dával ten film dohromady, zjevně korejští úředníci nepočítali s tím, že jen odsouhlasit si scénář a hlídat lokace a lidi nebude stačit. Když to totiž točí Rus, který o upravování reality ví ze socialismu víc než dost, dost těžko si ho povodí... A nakonec si povodil on je. Celý ten film je sled schválených scén, ale pokaždé s nějakou drobností navíc, která to celé dostane do kontextu. Jen si mohl Manskij odpustit tklivý hudební doprovod ke scénám v metru, to mi přišlo trochu laciné. Metro ostatně nebylo o moc horší než to naše a lidi se cestou do práce taky tváří dost podobně. TOP SCÉNY: Tatínek Zin-mi je normálně novinář, ale ve filmu má určeno dělat inženýra v textilce (o čemž samozřejmě nic neví). Zin-mi u oběda vychvaluje přínosy Kimči. Stařičký veterán vypráví o sestřelování letadel ("Měli jsme pušky. Na ty se dá nasadit bajonet. A taky lehké kulomety. Ty znáte z filmů. A taky těžké kulomenty."), zatímco děti se snaží neusnout. (15.03.2021)

Ta nejlepší adaptace Orwellova románu 1984, jakou jsem viděl. Opravdu, to už snad ani nejde nazývat komunismem, to už je řádově úplně někde jinde. Je to strašné. A ze všeho nejvíc snad ta všednost, ten obyčejný život zachycený v postranních pohledech a záběrech. Na jednu stranu je děsivé vidět masu lidí, kterým je systematicky vymýván mozek, jsou permanentně kontrolováni a ve všem řízeni a kteří žijí jen pro svého milovaného vůdce, který na ně shlíží z milionů portrétů v ulicích, institucích i ve vlastních domovech. Ale něco mi přesto připadalo ještě děsivější. Přemýšlel jsem, co je tak divného na těch ulicích v postranních záběrech... a pak mi to došlo, je to to všudypřítomné ticho (mimo záběry s řízenými oslavami a megafony). Nikdo se s nikým nebaví, nikdo se nesměje (o křiku a zpěvu ani nemluvě). Pak jsem došel lehce k tomu, co mi připadá divného na těch lidech... je to ten nesmazatelný smutek ve tvářích, které se smějí jen na povel. To narušuje jen ten ještě nevinný dětský živel, neklidný v zástupech, usínající při projevech, smějící se směšnému... dokud i jeho systém nesemele. A v tom je nejmrazivější závěr celého filmu: Mysli na něco hezkého. - Na co? - Na něco pěkného. - Já nevím... - Vzpomeň si na nějakou hezkou básničku. - Mám recitovat? Uf. (28.08.2017)