Lízino štěstí

Popravdě mi ta druhá schovanka, co ji tak protlačovala tetička matka představená a která nevěděla, jestli svého snoubence chce, nebo ne, přišla životnější a že umí líp zpívat, než tohle na pohled křehké kvítko s neustále rozevřenýma očima a rádoby andělsky čistou duší. Píšu rádoby, protože chvílemi se ta holka chovala, že by ji člověk nejraději nakopnul, aby se trochu vrátila na zem. Jinak jsem celou dobu čekal, kdy se to rozjede, kdy přijdou nějaké intriky a protivenství, ale kromě pár drobností vlastně o ničem se nic nestalo a najednou zničehožnic přišel heppáč. (17.01.2024)

Jak je na tomto příkladu vidět, i ve třicátých letech se občas zapracovalo na filmovém pokračování snímku mající u diváků obrovský ohlas. Příběh tímto pokračuje vyprávěním o dívce hledající své místo v životě, tentokrát v klášterním penzionátu ve kterém se vlivem svého přátelského charakteru a rozvahou nemá problém prosadit. Stejně jako předchozí snímek má i tento svá specifika nejen dané svou dobou. Popularitu má spíše u divaček a není divu. Daný charakter a úsměvnost osloví pouze je. Snímek je tedy stejně jako předchozí veselý, romantický a svým nadhledem příznačný i na dnešní dobu. Česká filmová klasika mající u diváků své dané místo hlavně působí jako lákadlo na literární předlohu, které je po dějové stránce přeci jen o něco obstojnější. (24.10.2020)

Nejsem tedy přesvědčen, že dva filmy jsou seriál, ale budiž. Pokud ovšem Líza Irovská byla lehce na hraně nudy, Lízino štěstí už do ní spadlo. Už první snímek byl rozpůlen, kdy popisoval dva děje nezávisle na sobě, aby se pak v závěru spojil. Když budeme brát v potaz ještě půtky okolo radnice, tak už tu máme tři příběhy v jednom filmu. Jenže v Líze Irovské se na radnici hádali alespoň o hlavní hrdinku. Lízino štěstí už nemá s Lízou na radnici nic společného. Pobyt v klášteře je zajímavý jen z toho pohledu, kolik předsudků se tehdy drželo. Sestry v klášteře na jednu stranu věří v Boha, na druhou svým chováním a povahami Boha a jeho církví tolik deklarované vlastnosti ignorují. Také Tomáš sice Lízu miluje, ale vzápětí říká, že pro něj není nic než práce a jen práce má smysl. Film je jinak nudný, nezáživný, ani komedií, ani dramatem. Líza je sice ještě víc okouzlující než prve, ale celkově je hrozně náročné udržet pozornost ve vztahovém rozpětí, kdo koho chce, kdo koho nechce apod. (05.01.2021)

Mám své srdéčko volné, pěje klášterní premiantka Líza a dává tím jasně najevo, že láska není jen pro pošetilce. Ano, jistě, je to červená knihovna, jak se těmto filmům tak často přezdívá, ale i tu občas potřebujeme. A žádný příběh není přitažlivější než ten, v němž je hlavním tématem láska, která musí čelit různým překážkám. Démonická mater Filomena. Nafrněná Jela. Přísná babička Nedošinská. Oddaný komorník Pištěk. Nešťastně zamilovaný Hrušínský. Gollová v rouše řeholním. Rozpustilý dívčí kolektiv. Ptačice v dluzích. Sanatorium spásy. Nepoddajný doktůrek s jiskrou v oku. A obětavá Líza, která se vzdává pěvecké kariéry ve prospěch druhých. Kdo by odolal? (03.10.2008)

Lízino štěstí? Snad. Ale divákovo utrpení. Jestli jsem si myslel, že začátek filmu není až tak strašný, jako u jeho předchůdce, byl jsem zakrátko vyveden z omylu. Snímek byl dostatečně dlouhý na to, aby ty obludnosti v ději a v dialozích film převálcovali a bezpečně snížili na "úroveň filmu prvního". Snímek (a jeho předchůdce) tak patří k nejhorším předválečným filmům. Právem! V rámci žánru (červená knihovna) za 1. (04.02.2018)