Řeka

ŘEKU z roku 1933 jsem do dnešního poledne neviděl a dohnala mě až coby součást vygenerovaného vzorku k analýze. Je to mistrovské dílo, do něhož se promítá Rovenského hluboké zakotvení v dějinách němého filmu a podařilo se mu brilantně skloubit němé sekvence s těmi zvukovými. To platí zejména pro vskutku geniální, důmyslně vystavěnou několikafázovou sekvenci lovu štiky, přerušeného v okamžiku největšího napětí, které je umocněno zoufalým hledáním ztraceného chlapce. Je zajímavé, jak málo se hovoří o vlivu severského filmu druhé poloviny desátých let, protože právě s jeho tradicemi ŘEKA nejvýznamněji komunikuje. ___ Divácky mě uhranul i nečekaně vystavěný konec, ve kterém celý příběh směřuje k dvěma klíčovým, emocionálně působivým setkáním, ale vyprávění se oběma vyhne. Jelikož chlapec netuší, že je svými nejbližšími považován za mrtvého, nemá tendenci je přesvědčovat o opaku. Neupozorní na sebe svoji dívku kráčející v hořkém žalu kolem něj, aby jí mohl tajně položit na polštář svůj upřímný dar... a jejich pravděpodobné následné setkání proběhne jen v naší mysli, nevidíme je. A setkání s rodiči proběhne zcela mimo záběr, pouze za pomocí zvuku, kdy radost rodičů vyjádřená jen skrze jejich hlasy vytěžuje pro změnu dramatický potenciál zvukového filmu. ___ ŘEKA nemá klasickou dramatickou strukturu a její kompoziční sevřenost se vyjeví až v jejím úplném závěru. Mezitím se po velkou část trvání filmu na příběh chlapeckého hrdiny z jeho vlastní perspektivy i z perspektivy jeho otce navěšuje mozaika drobných příběhů dalších obyvatel vesnice. Parametrické sekvence záběrů na přírodu, opakování motivů každodennosti, zpočátku zdánlivě mimoděčný motiv štiky a bot a naopak zdůrazňovaný motiv navrácení se místního pytláka, konec základní školní docházky... to všechno působí z moderního hlediska zprvu jako zdánlivě nesourodá mozaika, jež ale nakonec zaklapne do nebývale promyšleného díla. ___ Jistě, s docela alternativní organizací a rozkročením mezi několik tradic: stylových tradic němého a zvukového filmu, s čímž souvisí i pro český film relativně typické nenásledování hollywoodských norem střihové výstavby filmového prostoru, tradic narativních klasických dramatických motivů a kaleidoskopu každodennosti, ale v této alternativnosti nezaměnitelného. Vykašlete se na nálepky typu poetického či lyrického, které znamenají bůhvíco. Tohle není ani snímek o krásách české krajiny. Ne, je to snímek o kráse kinematografie jako umělecké formy. Nebo ještě jinak, ŘEKA je prostě zatraceně parádní film! (Jen škoda, že kopie na DVD je tak nebývale ohyzdná, chtělo by to pořádnou digitalizaci.) (11.08.2019)

Snad kdykoliv, když vidím vodu nebo o ní slyším, si vybavuji báseň v próze Roberta Desnose, která svědčí o tom, že voda ve vodovodním potrubí naříká. V Rovenského Řece ta šťastnější, svobodná voda vypravuje o krajině, o lidech, kteří v ní žili a kteří jí procházejí. A nejen pro to je tento snímek vzácný. Znázorňuje totiž svět takový, jaký je v jejím svědectví: celistvý, nedělitelný a bezejmenný. Jen zdánlivé hranice odlišují naše těla i jednotlivé prvky toho, co jsme si navykli jmenovat přírodou, abychom se od ní více odlišili a nadřadili se jí, jakkoliv jsme si tím odťali tu lepší část nás samých a zbývá nám navěky už se jen před ní stydět a ukrývat… Tak se tedy celý svět jako ve vodním víru slévá a prolíná: úsměvné s tragickým, venkov s městem, emoce kladné i záporné jako by navzájem ze sebe vyvěraly a i řeč, slitá s bezpočtu promluv, cizích, porozumivých i nerozumějících. Vše, i to nejmalichernější, se vyjevuje jako nezastupitelné, jako klíčový prvek, bez něhož by se celá stavba zhroutila. (02.02.2019)

Podlehne syn Pavel Sychra (V. Jalovec) rodové vášni svého otce bohatého sedláka a pytláka (J. Vojta)? Jeden z nejlepších starých českých filmů o tehdejší člověkem ještě téměř nedotčené a nádherné přírodě (tuším že někde v Posázaví) co jsem kdy viděl. Příroda zde není pouhým dekorativním prvkem sloužícím k dotvoření atmosféry filmu. Je to samostatný zosobňovaný subjekt schopný zasahovat do lidských osudů. Až na pár scén je celý tento příběh snímán velmi jednoduchým způsobem. Myslím si že herec a režisér J. Rovenský neměl moc jiných příležitostí projevit takhle naplno svůj talent a především svou filmařskou osobitost. Jedno malé velké překvapení. Pro Svika: Je to od autora J. Snížka. Krásný lyricko-poetický film, který nám posloužil také jako jako přírodní oslava krás české země: malebné krajinné záběry, vykreslují např. ranní rozbřesk, kdy se nad poklidnými vodami Sázavy trhají cáry ranní mlhy, v jiné podobě se tu zjevuje stejná scenérie v čase večerního soumraku. Na tento film a vůbec na tento žánr jakési ho přírodního lyricko-poetického filmu, později v návaznosti a v jakési tradici, navazovali svými velkými filmovými děly takový režiséři jako byli F.Čáp a V.Krška či Vojtěch Jasný (Touha). Námět, realismus, časté lyrické přírodní záběry v nádherné kameře Jana Stalicha, a poetické kouzlo to jsou nejsilnější faktory tohoto velmi úspěšného mezinárodního filmu. (28.05.2006)

„Zapni si tu blůzu!“ - „Nejde to, je mi malá.“ Ale že to místy byla i sranda. Pavel Sychra, to je klasa. Profesionální stlač postelí, krejčí (na co jehla a nůžky, stačí sekera), rybář, hráč na harmoniku, česač cizích, nedozrálých jablek a v neposlední řadě snový zachránce zoufalých, bosých princezen. A málem bych zapomněl dodat, že též magnet na lidumily, soudě dle reakcí zbohatlíka, obchodníka či pytláka. Škoda jen, že se od určité chvíle začne chovat jako blb (ale kdo z nás může říct, že by si s chutí neustlal na koleji?). Rovenského až drastické oddalování zjištění pravdy mě bavilo, stejně jako krása prosluněné přírody, která na diváka sálá z téměř každého záběru (i navzdory stáří člověk může ocenit vizuál a technickou stránku snímku), díky tomu se vám i atmosféra filmu dostane po chvilce pod kůži. Dávám slušné 4*. „Kdo z vás dnes ráno byl v obecní áleji na jabkách? Tak ptám se vás naposled, kdo dnes ráno byl v obecní áleji na jabkách?!“ - „Prosím, já.“ - „Hmm.“ - „Ale jsou ještě kyselý.“ - „Ták?!“ - „Ano, potřebujou ještě 14 dní.“ (17.02.2019)

(viděno v dubnu 2011) Rovenského Řeku bych asi ignorovala, nebýt blížících se státnic a toho, že jedna otázka nese název poetický film. Takže doháním resty a začínám právě Řekou. V době svého vzniku a uvedení do kin to musela být bomba, já mám však s poetickými filmy dlouhodobý problém. V dnešním kontextu, ač by se tak filmy hodnotit neměly, Řeka ztrácí na naléhavosti, atraktivitě. Co zůstává, je výborná Stallichova kamera a jeho záběry krásné krajiny, která byla tenkrát prostě jiná. Líbila se mi metafora řeky, citlivé líčení příběhu včetně romantické linky, ale jako celek to na mě nezapůsobilo jako bomba. Takže hodnotím poměrně vysoko spíše proto, že tohle je film, který by přese všechno neměl být zapomenut. Mne až tak nedojal. (17.04.2012)