Německo v roce nula
Germania anno zero
Allemagne, année zéro
Deutschland im Jahre Null
Germany Year Zero
Réžia:
Roberto RosselliniKamera:
Robert JuillardHudba:
Renzo RosselliniHrajú:
Edmund Moeschke, Ernst Pittschau, Ingetraud Hinze, Erich Gühne, Franz-Otto Krüger, Jo Herbst, Babsi Schultz-Reckewell, Barbara HintzObsahy(1)
Hrdinom tragického príbehu o ľuďoch zlomených vojnou je 12-ročný chlapec Edmund, ktorý žije v ruinách vojnou zničeného Berlína. Aby pomohol sebe a svojej rodine prežiť, musí vymýšľať rôzne triky a drobné podvody. Edmunda jeho výchova v duchu národného socializmu nepripravila na porážku Nemecka a musí sa s ňou preto vyrovnávať po svojom. Jeho sestra pre peniaze predáva vlastné telo a Edmund tiež robí čo môže. Jedného dňa stretáva pána Henninga, svojho bývalého učiteľa, a rád by u neho našiel podporu v ťažkej situácii. Učiteľ však i po vojne zostáva skalopevne presvedčený o správnosti nacistickej demagógie. Podľa Henningovej rady Edmund uplatní Darwinovu doktrínu o prirodzenom výbere, ktorú prevzali i nacisti, a zabije svojho invalidného otca. Po tomto čine sa však nedokáže vyrovnať so svojím svedomím a nakoniec spácha samovraždu. Film ukazuje tragické následky vojny na dušiach tých najkrehkejších - detí, ktoré po zlyhaní gener (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (51)
Velice silné a přes své stáří, stále působivé poválečné drama. ()
Možná jsem měl přílišná očekávání, ale tenhle film mě rozhodně zklamal. Kulisy rozbombardovaného Berlína jsou sice velmi sugestivní, ale příběh mi připadal nevěrohodný a psychologicky zcela plochý. Autentičnosti navíc rozhodně nepřidá zpěvná italština, která chtě nechtě do Berlína nepatří. Škoda, přeškoda... 7/10 Zajímavé komentáře: Jossie, rawen, Aluska88, Gil-galad ()
Povojnové Nemecko, chudoba, beznádej, trosky... Na prelome režimu, v ruinách zničenej bašty nacizmu, sa odohráva nešťastný príbeh mladého chlapca, neskúseného, ovplyvniteľného. Rossellini rozohráva svoju neorealistickú hru v ozajstnom spustošenom Berlíne... lenže, je to tak uveriteľné ? Nejde o pohnútky, motívy hrdinov, ale o vlastnosti, mentalitu či temperament. Akoby sa príbeh odohrával v Ríme ( či inom talianskom meste ), nie v Berlíne. To je moja brzda k najvyššiemu hodnoteniu. 90 %. ()
Hlavní cena festivalu v Locarnu 1948 ()
Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 ()
Zaujímavý nápad nakrácať priamo vo vojnou zničenom Berlíne sa tu miesi s depresívnym príbehom ľudí bojujúcich o vlastnú existenciu. Chýbala mi však väčšia ľahkosť s akou do seba zapadali príbehy v talianskych podmienkach (Rím, otvorené mesto alebo Paisa) - takže iba silnejšie 3*. ()
Nepříliš častý exkurs do života poražených aneb Povinná projekce pro všechny diktátory. 1) Jako filmový neodborník a neteoretik, za jakého se skromně považuji, oceňuji snímek nikoli jako perlu neorealismu, ale především jako zdroj informací o tehdejší době. Rozbombardované berlínské říšské kancléřství, Tiergarten, čtvrť Mitte a další místa na mě působí víc než jakýkoli dramatický děj. 42letý Roberto Rossellini (scénář, režie, produkce) polodokumentárním způsobem zachycuje každodenní životní realitu Berlíňanů - organizaci života, bydlení, zajišťování obživy i vliv nacistické propagandy a prohrané války. Toto jsou hlavní pozitiva filmu a za ně by si zasloužil pět hvězdiček._____ 2) Film byl natáčen v němčině, hlavní aktéři jsou Němci, ale v Itálii byl uveden s italským dabingem, s nímž pak se vydal na cestu světem. Němčina tehdy nebyla příliš oblíbená, navíc německá veřejnost snímek přijala velmi nelibě._____ 3) Ale film má i své mouchy. Především je málo německý a moc italský. Nejde jen o surrealisticky působící italský dabing, se kterým se prezentuje dílo i dnes (copak neexistuje německá kopie?), ale i italské manýry, atmosféru, ducha. V této souvislosti mně znějí úvahy o vzorové ukázce neorealismu poněkud podivně. Rovněž pedofilní sklony fašistického učitele mi připadají nadbytečné. Spojovat nacisty s utajenými homosexuály (ne, že by mezi nimi takoví nebyli) bylo možná vděčné, ale rozhodně diskriminující._____ 4) Oficiální text distributora prozrazuje kompletní děj i závěrečnou pointu. Ptám se znovu a znovu: proč editoři ČSFD tohle nehlídají?_____ 5) Zajímavý koment: Autogram***. ()
Krásný film odehrávající se v troskách Berlína v roce 1947. Realistický obraz poválečného Německa. Hlad, chudoba, beznaděj... A co je nejhorší, za chyby rodičů platí ti nejmenší - děti. ()
Rozhodně zajímavý film. Nejdřív jsem se trochu bála, že sleduji dokument, pak se ale všechno zvrtlo do naturalistické ukázky poválečného Německa s děsivou pointou. ()
Je vidět, že to měl Rossellini propracované a že přesně věděl, jak to chce podat, ale osobně mi to přišlo celé dost urychlené, tezovité v dialozích a hlavně mi vadil přehnaně pesimistický konec, který jsem si pustil asi třikrát za sebou, abych se přesvědčil, že v něm ta symbolika není tak negativní, ale vždycky jsem to vnímal stejně. Žít se dá za každé doby, i když je sebeobtížnější a tohle mi vždycky přijde jako nejhorší možné řešení situace. Závěr je ale spíš problém můj, protože svůj smysl a opodstatnění má a já s ním jen nesouhlasím, takže všeobecně tu je největším problémem tezovitost. Rossellini chtěl co nejjasněji vyjádřit, v jakých poměrech žijí lidé v Německu těsně po konci druhé světové války a určitě to ukazuje pravdivě. Jenže celá situace tu vyplývá často nepřirozeně z úst postav, jako by se o ní takhle až didakticky bavili neustále. Zpočátku jsem ještě nad tím mávl rukou, ale bylo toho tolik, že mě to postupem času tahalo za uši a vždycky, když mě ten film plně pohltil, mě pár takových dialogů zase vrátilo do stejného stavu jako předtím. Rossellini to sice ve svém záměru má skvěle propracované a ve formě obzvlášť (jak už jsem psal), ale kdyby to pojal jinak, udělal by jenom líp. Bylo by to údernější, silnější a hlavně uvěřitelnější v tom smyslu, že by divák sledoval životné postavy se skutečnými problémy a ne jen fakt deklamující figurky. I když to je možná moc extrémní popis, vzhledem k tomu, že tu každý má nějaký charakter, ale stejně, vše vlastně na sílu. Silné 3* ()
Skusenosti s talianskym neorealizmom uz mam /Felliniho La Strada/, a tak sa k mne dostal prvy Roberto Rossellini. Jeho film Germania Anno zero je krasnou sondou do zivota ludi zlomenych vojnou /a oficialnou ideologiou/, ktori sa musia vyrovnavat s tragickymi dosledkami prehratej Druhej Svetovej Vojny. Mame tu tragicky pribeh, ktory zaujme, ruiny rozbombardovanych miest a trpke povojnove skusenosti. Rossellini genialne zachytil depresivnu atmosferu a ukazal sa ako rezisersky virtuoz. 89 % ()
Vyborny snimok s naliehavou atmosferou a zdrvujucimi zabermi povojnoveho Berlina, pri sledovani ktorych som sa pristihol s otvorenymi ustami. Pribeh je drsny, ale viem, si predstavit, ze film predstavuje len cast povojnoveho rozpolozenia v pokorenom Nemecku. Natocene je to vsak uchvatne, herci su presvedcivi a teda celkovy dojem je vysoko pozitivny. 4,5/5* ()
https://www.youtube.com/watch?v=cNhd7m7rGzA ()
Dokumentární hodnota je velmi silná, ovšem nutno poznamenat že film strašně zestárnul a dnes nenabízí prakticky nic průkopnického. Přesto je velmi důležité, že vzniknul. Ještě lépe by však bylo, kdyby si tento film Němci natočili sami. ()
Nemci boli tesne po vojne takí zmagorení, že hovorili po taliansky, správali sa ako Taliani a mali aj čistokrvnú taliansku hlučnú domácnosť. Keď takto vyzerá ospevovaný neorealizmus, tak ide mimo môjho chápania. Rovnako aj zvláštne vymyslený príbeh, chápem, že režisér tým chcel podať svoj názor na fašizmus, ale trochu to prestrelil. Vo svojej dobe to možno potrebovalo takúto údernosť a jednoduchosť podania, ale dnes to vyznieva divne. Jednu hviezdu pridávam za niekoľko naozaj dobrých scén. ()
Film se mi libil mene nez Rim,otevrene mesto. Citelne jsem tu totiz postradal jakoukoliv postavu, se kterou bych se mohl ztotoznit. V podstate zde totiz nenajdete zadnou postavu bez znacne pokriveneho charakteru, a tak mne treba zaver filmu zanechal naprosto bez emoci. ()
Tento film mě opravdu překvapil.. Nečekala bych, co vše se může po půlnoci odehrávat na ČT2.. Ještěže jsem tenkrát nemohla spát.. ()
Na tomhle snímku se čas vůbec nepodepsal, opravdu skvělý film. Pro ty co se učí na maturitu jako já nyní, je tohle krásná ukázka neorealismu. ()
Moje třetí setkání s Robertem Rossellinim tentokrát v opravdových troskách Berlína. Celkem pěkná psychologická sonda do života německé rodiny co přežila 2.sv. válku. Nejvíce silná scéna je asi emotivní konec, ale k postavám sem si nedokázal vytvořit silné pouto, neboť mi to stopáž neumožnila. Celkem si ale myslím že si film své příznivce najde. ()
velice dobrá sonda do poválečného Německa a potažmo do Berlína... jediné co mě mrzí, že jsem neviděl posledních pár minut... takže nevím co se s Edmundem stalo... škoda, tak snad někdy jindy... 75% ()