Nemecko v roku nula

Nepříliš častý exkurs do života poražených aneb Povinná projekce pro všechny diktátory. 1) Jako filmový neodborník a neteoretik, za jakého se skromně považuji, oceňuji snímek nikoli jako perlu neorealismu, ale především jako zdroj informací o tehdejší době. Rozbombardované berlínské říšské kancléřství, Tiergarten, čtvrť Mitte a další místa na mě působí víc než jakýkoli dramatický děj. 42letý Roberto Rossellini (scénář, režie, produkce) polodokumentárním způsobem zachycuje každodenní životní realitu Berlíňanů - organizaci života, bydlení, zajišťování obživy i vliv nacistické propagandy a prohrané války. Toto jsou hlavní pozitiva filmu a za ně by si zasloužil pět hvězdiček._____ 2) Film byl natáčen v němčině, hlavní aktéři jsou Němci, ale v Itálii byl uveden s italským dabingem, s nímž pak se vydal na cestu světem. Němčina tehdy nebyla příliš oblíbená, navíc německá veřejnost snímek přijala velmi nelibě._____ 3) Ale film má i své mouchy. Především je málo německý a moc italský. Nejde jen o surrealisticky působící italský dabing, se kterým se prezentuje dílo i dnes (copak neexistuje německá kopie?), ale i italské manýry, atmosféru, ducha. V této souvislosti mně znějí úvahy o vzorové ukázce neorealismu poněkud podivně. Rovněž pedofilní sklony fašistického učitele mi připadají nadbytečné. Spojovat nacisty s utajenými homosexuály (ne, že by mezi nimi takoví nebyli) bylo možná vděčné, ale rozhodně diskriminující._____ 4) Oficiální text distributora prozrazuje kompletní děj i závěrečnou pointu. Ptám se znovu a znovu: proč editoři ČSFD tohle nehlídají?_____ 5) Zajímavý koment: Autogram***. (20.07.2016)

Po zklamání z otevřeného Říma můžu poprvé naplno docenit Rosselliniho. Klíčovým aspektem je to, že dokumentární kamera tu ukazuje sugestivní příběh rodiny, u kterého se od začátku bojíte konce, protože v dané depresi tušíte, v jaké náladě se příběh završí. Žádná anonymní studie bídy se tak naštěstí nekoná. (26.05.2006)

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)

Nepopírám, že režisérův monolog jak chápat tenhle film, mě celkem vyděsil. Bál jsem se že se film zvrhne v "černobílý" dokument. Ale nakonec se mi dostalo pravé neorealistické dávky. Velmi působivý film nátáčený v ruinách Berlína. V sympatických 70 minutách nám režisér představil mnoho k zamyšlení, a to zejména otázku "kolektivní viny". Ač by se mohlo zdát že jde o velice angažovaný snímek, režisér celou tématiku pojal velice citlivě. V době kdy se vždy prosazuje politická vyváženost, působí tento film zcela realisticky a jeho vyznění je silnější než kdejaký dokument o druhé světové válce. (26.05.2006)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)