Nemecko v roku nula

Depka jako blázen. Chtěla jsem říct sugestivní, ale když tak nad tím víc přemýšlím, tak lepší slovo mi přijde stylizovaná. Protože to, jakým způsobem si film vybere hlavního hrdinu, čím ho nechá projít a co během toho vidí, mi přijde už trochu na úrovni symbolismu a podobenství. Sice o konkrétním místě a problémech, ale realismus bych tomu úplně nepřisuzovala. (15.03.2012)

Skusenosti s talianskym neorealizmom uz mam /Felliniho La Strada/, a tak sa k mne dostal prvy Roberto Rossellini. Jeho film Germania Anno zero je krasnou sondou do zivota ludi zlomenych vojnou /a oficialnou ideologiou/, ktori sa musia vyrovnavat s tragickymi dosledkami prehratej Druhej Svetovej Vojny. Mame tu tragicky pribeh, ktory zaujme, ruiny rozbombardovanych miest a trpke povojnove skusenosti. Rossellini genialne zachytil depresivnu atmosferu a ukazal sa ako rezisersky virtuoz. 89 % (02.06.2015)

Po zklamání z otevřeného Říma můžu poprvé naplno docenit Rosselliniho. Klíčovým aspektem je to, že dokumentární kamera tu ukazuje sugestivní příběh rodiny, u kterého se od začátku bojíte konce, protože v dané depresi tušíte, v jaké náladě se příběh završí. Žádná anonymní studie bídy se tak naštěstí nekoná. (26.05.2006)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)