Nemecko v roku nula

Ak sa niekomu podarí za sedemdesiat minút natočiť a zachytiť úzkosť a celú krutú povojnovú situáciu tak silne a dôveryhodne ako Rossellini v tomto snímku, tak neuverím. Iní na to potrebujú minimálne dve hodiny a kopu hercov. Tu, prostredníctvom príbehu jedného chlapca som sa dočkal skvelého a silného príbehu. Tá atmosféra zrúcanín Berlína je neskutočná. 80%. (28.02.2008)

I keď si ctím velikána talianskeho neorealizmu, musím sa priznať, že film ma nenadchol. Vyhovovala mi polodokumentárna forma, kulisy rozbombardovaného Berlína boli deprimujúce, dej však bol poskladaný z epizód, ktoré sa nie vždy hodily k sebe. Prekážal mi Rosselini ako Talian nakrúcajúci film o Nemcoch v ich ťažkej dobe. S tým mám problém u mnohých filmov. Je to niečo podobné, ako silný prízvuk v jazyku. Ale myslím si, že je dobré, že bol tento film nakrútený, aj keď má k dokonalosti ďaleko. (10.06.2021)

Možná jsem měl přílišná očekávání, ale tenhle film mě rozhodně zklamal. Kulisy rozbombardovaného Berlína jsou sice velmi sugestivní, ale příběh mi připadal nevěrohodný a psychologicky zcela plochý. Autentičnosti navíc rozhodně nepřidá zpěvná italština, která chtě nechtě do Berlína nepatří. Škoda, přeškoda... 7/10 Zajímavé komentáře: Jossie, rawen, Aluska88, Gil-galad (01.02.2009)

Samozřejmě je nezpochybnitelná poválečná snaha se v jednotlivých národních kinematografiích vyrovnat s realitou války, která často pro jednotlivce nebo celé rodiny nekončila ze dne na den. Filmy s výrazným humanitním poselstvím můžeme v prvních poválečných letech najít po celém světě. U nás ty oslavy byly plné nefalšovaného patosu a glorioly, případně se našel prostor i pro satiru. To jsou všichni ti Mlčící hrdinové a Muži bez křídel, případně Nikdo nic neví. Hollywood u této vlny vyrovnávání se s minulostí také nemohl chybět. Pro Čechy pak zůstane navždy atraktivní film Poznamenaní atd. Jen se obávám, že velmi špatně reaguju na ponechání celé tíže této nepříjemné výpovědi na ramenou dětského hrdiny. A Rosselliniho film bohužel nenabízí žádného partnera Edmundu Köhlerovi (Moeschkeovi), čímž se poselství celého roku nula stává poněkud intimnějším, z tragédie národa se stává tragédie jednotlivce. A to bych považovala minimálně za téma k diskusi, že. (15.06.2017)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)