František, prosťáček boží

Filmov s kresťanskou tématikou je dosť, ale nie je ich veľa takto naivne podaných ( aspoň si myslím ). Úsek zo života významnej postavy cirkevných dejín svätého Františka z Assisi je vyrozprávaný jednoducho a priamo, film si pomáha mnohými krátkymi kapitolami, do ktorých je rozdelený. Na viere nie je nič zlého, ale tento spôsob prezentácie je najvhodnejší len pre ortodoxného diváka alebo pre začínajúcich kňazov. Pritom je to technicky dobre natočené. (21.08.2012)

Františkov príbeh je fascinujúcim námetom na film, ale toto prevedenie nebolo dostatočné. Vôbec sa nevenuje jeho mladosti, ako opustil bohatú rodinu, vzdal sa všetkého a opomína plno zásluh, ktoré sa mu pripisujú. Celý film je len o mníchoch, ktorí dosť často spievajú, asi aby tá stopáž bola nad hodinu. Film je rozdelený do ôsmich obrazov, ktoré majú byť odrobinkami z Františkovho života, ktoré ho majú charakterizovať. Ale ani zďaleka nejde o tie najdôležitejšie udalosti a už vôbec nie o životopis. (21.05.2022)

Kdysi jsem četl knižku s názvem (asi) Kvítka sv. Františka a jeho bratří, kterou někdy za války vydal knihtiskař Fr. Obzina ve Vyškově. Ty příběhy měly občas až zenový nádech, zvláště ty, kde vystupoval bratr Ginepro. Tento film zřejmě vznikl na motivy této knihy. Ale asi není náhoda, že si přední tvůrce neorealismu, tedy směru, který se prudce zajímal o sociální otázky, vybral zrovna tohoto světce. Tento film vypadá hodně "autenticky", nádherná kamera pojí se opravdu až se středověkým duchem bláznů pro Krista. Snad jen ten tyran Mikuláš, který tak trápí bratra Ginepra, vypadá trochu moc expresivně, až jako karikatura (připomněl mi i mimikou Sašu Rašilova, což moc tyranský typ nebyl). Jen nevím, zda duch tohoto filmu ještě může zapůsobit dnes. Zasnoubit se s Chudobou v současnosti asi není populární ani v církvi. (18.08.2015)

Lehkost, prostota, a radostná naivita Kvítků sv. Františka přenesená na filmové plátno. V neorealistickém duchu jsou do hlavních rolí obsazeni neherci - skuteční františkánští mniši - avšak netřeba se strachovat strnulých starců v upjatých kolárcích a mdlého světla voskovic a ducha chladných kostelů, co zejí prázdnotou. Františkovi spolubratři jsou spíše tlupou bláznů pro Krista, nadšených i podivínských. Vévodí jim prosťáček Boží, bratr Ginepro, jenž káže více životem než slovy a též bratr Giovanni, kterého by moderní doba nechala uklidit v Bohnicích. A potom samozřejmě sám František - sdílející se svými druhy jejich prostotu a lehkost, avšak zároveň v sobě mající i přes své mládí podivuhodnou moudrost a hloubku. Umí pokárat pošetilé excesy svých spolubratří, ale také obejmout - a to nejen je, ale třeba také malomocného, s nímž se náhodou v noci setká. Františkova prostota je kdesi za pouhou naivitou a radost v jeho očích, která se zvláště zaleskne ve chvíli, kdy je jako žebrák v zimě vyhnán od dveří zpět do bahna a nepohody, je jiná než veselí těch, kdo nepoznali bolest. (11.07.2007)

Také byste chtěli žít ve společnosti veselých a zbožných mužů? Na to se nás ptá tento Rosselliniho film, natočený v kongeniálním františkánském duchu. Jak na úsvitu 13. století žil a myslel tvůrce Laudes Creatuarum (Píseň tvorstva či Óda na stvoření) to snad ví, jen Roberto Rossellini. František se svou partou opravovali pobořené kapličky, jako tato v Porziuncole, zasvěcená sv. Marii andělů (nyní opět pobořená), a přitom konali skutky mající téměř donkichotskou patinu (František neměl do rytíře nikdy daleko) - třeba: setkání s Klárou, prasečí nožička, návštěva v knížecím táboře, setkání s nakaženým leprou a co je to opravdová radost, musí nadchout každého, kdo se dosud nestal skalním pesimistou. "Chválen buď, můj Pane, skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá." (Přeložil Jaroslav Pokorný). A co my, můžeme chválit vodu, která je ochucená, balená, znečištěná a sterilní. A naví je jí stále méně a méně. (02.12.2018)