Brat Slnko, sestra Luna

úžasná výprava, kostýmy, miestami akoby "vypadli" z dielne Paradžanova. Presvetlené obrazy, zábery na čisté, mladícke tváre, aj mužská nahota, láska medzi duchovnými bratmi, ale aj nálada filmu mi zase asociovali Pasoliniho (ten by samozrejme žiadnu pokoru pred pápežom asi vo svojom diele nezobrazoval :). Scenár veľmi priamočiari, jednoduchý, zrozumiteľný a v týchto prvkoch sa prelínajúci s Františkovim nazeraním na svet. Kameňom úrazu je pre mňa hudba. Viem, že prostredníctvom nej sa dá vyjadriť veľa, ale tentokrát skôr zväzuje, pretože prostredníctvom hudobníka Donovana sa z filmu stáva akoby poplatná "objednávka doby" (hippies), skoro muzikál, a to bráni v plnom pochopení Františkovho teologického učenia. Podobne je to aj s výberom angličtiny, ktorá mi v prípade filmu z talianskeho prostredia doslova pichala do uší. Aj angličtinou sa film prezentuje ako "poplatný dobe" a určitý produkčný kalkul, ktorý mal film priblížiť širokej mladej diváckej verejnosti 70-tych rokov. Graham Faulkner je z počiatku pomerne nepresvedčivý vo svojom výkone, no s pribúdajúcimi minútami sa mu dá veriť stále viac a viac. Film so slabinami, ktoré však vyvažuje, okúzlujúca výprava, farebnosť, opulentnosť a samozrejme duchovný námet filmu - skromnosť, pokora a z nich prameniaca radosť (aj keď tá skromnosť a pokora je vlastne v priamom protiklade výrazových prostriedkov filmu) (07.04.2012)

Kdoví ... možná v oněch dávno zavátých časech, nezřetelně vystupujících ze stínu zapomnění, mohli dojít opravdového štěstí jen blouznivci a snílkové, nicméně ... nejsem si úplně jistá, zda bylo opravdu nutné vylíčit svatého Františka z Assisi a všechny kolem něj jako partičku pomatenců. Neboť drobný zpěvný opečenec dozajista nemusí sít ani sklízet: Vystačí si s několika bobulemi, aby - nasycený - náledně směle vzlétl k nebi a zpíval tam k větší slávě Boží. (Nezapomínejme přitom, že může být poháněn i o poznání přízemnějšími a jaksi pragmatičtějšími důvody, jakými jsou kupříkladu vytyčení hranic vlastního území nebo upoutání pozornosti téhož opeřence opačného pohlaví.) Nicméně lidstvo by s takovým přístupem k životu z větší části vymřelo, léčba malomocných by dodnes spočívala v omývání jejich ran kontaminovanou vodou a nebylo by kde a z čeho upéct jim chléb náš vezdejší. Na druhou stranu mé osobní názory, jakkoli nekorespondují s vyzněním příběhu, nemají tentokrát vliv na moje hodnocení, neboť kompozice vyprávění je úchvatná a dává mu vyšší smysl i řád. Kromě toho: Pravdivé vyobrazení čistě materialistických základů, na nichž stála (a stojí) církev svatá i všechna světská moc, je vpravdě k nezaplacení. (03.01.2019)

Ja som vďaka tomuto filmu asi pochopil hlavný rozdiel medzi kresťanskou filozofiou a ľavicovým, rovnoprávnym zmýšlaním. František sa vzdáva všetkých materiálnych vecí, stáva sa dobrovoľne žobrákom a miluje všetkých ľudí. Ľavičiari chcú byť rovnoprávni tým spôsobom, že im vlády budú rozdávať štedré podpory, výplaty a odmeny a budeme všetci skvele materiálne zabezpečení. To keby mi chcel niekto tvrdiť, že tento film je nejaký ľavičiarsky manifest. Lenže pre mňa je problém skôr v tom, že zatiaľ čo "životopisné" filmy o Kristovi (respektíve fantasy príbehy) ukazujú nositeľa revolučných myšlienok ako sebavedomého muža s charizmou, ktorý to má v hlave v poriadku a prichádza s vlastnými názormi, František je nevýrazný, jeho prejavy vyznievajú naivne a hlavne on a jeho nasledovatelia (čiže všetci skutoční kresťania) sa potrebujú chovať podľa myšlienok ich veľkého vzoru, pretože ich hlásal, namiesto toho, aby tieto myšlienky boli nám všetkým prirodzené. Kresťanstvo je dobro, cirkev bola zlá. Zeffirelli je doslovný, ale s tou druhou polovicou sa aj napriek čiernobielosti jeho podania ztotožňujem. Myslím, že filmu by asi viac prospel realizmus, v ktorom by bol natočený dnes no a samozrejme nebolo možné sa nezamyslieť nad tým, kde zrovna dovolenkoval zápaľ plúc, keď sa stavitelia premávali po stavbe v snehu bosí. Ale to som asi nedostatočne asertívny voči meditatívnemu charakteru filmu. (18.08.2013)

František z Assisi je jeden z mála křesťanských světců, ke kterému cítím sympatie. Ne snad že bych ho obdivoval, ale líbí se mi, že ve své pomatenosti nikomu neubližoval a snažil se skutečně pomáhat. Nicméně Zeffrelliho idealistický a rádoby meditativní, navíc k uzoufání nudný, obraz, prokládaný příšernými skladbami a sérií unylých pohledů hlavního hrdiny, nedokážu pozitivně vstřebat. Líbily se mi kostýmy i pár sekvencí (zejména závěr), ale to je strašně málo a to je historický film mým nejoblíbenějším žánrem. Jsem velmi zklamán. 30% (30.07.2012)

Nu, předpokládám, že každý máme v sobě nějakého toho svého mystika. Ten můj vnitřní mystik je takový, že miluje ze všeho nejvíc právě tenhle film. Nechci rozhodně tvrdit, že svatý František byl takový jak v tomhle filmu. Po pravdě, nejspíš nebyl. Ale pro mě je v něm přítomna esence františkánského poselství světu. Je plný lásky k obyčejným věcem a odporu k těm váženým, při čemž ona láska, nebo spíše prostě jen radost, v něm vždy převažuje nad oním odporem. O tom, že je ve filmu, tak nějak nad františkánský rámec, cítit taky čas hippies a generační vzpoura vůči rodičům asi nelze pochybovat. Třebaže ta paralela má své logické meze, nikdy mi to osobně při sledování nebylo na překážku, ale právě naopak. (11.08.2014)