Elvis

ELVIS je po Bohemian Rhapsody (2018) a Rocketmanovi (2019) další velkofilm o legendární ikoně hudby, a opět k tomuto tématu přistupuje z jiného úhlu. Bohemian Rhapsody sledoval příběh Freddieho Mercuryho téměř výhradně jeho očima a nabídl velkolepou hudební show, Rocketman byl naopak vystylizovaný muzikál z velké části o vztahu Eltona a Johna, a Elvis je více než čím jiným výstrahou před hady, kterými se showbyznys vysloveně hemží, a kteří místo lidí vidí zlaté doly, které je třeba vytěžit jak jen to jde. A právě Elvis byl takovým zlatým dolem pro plukovníka Toma Parkera, tedy... neplukovníka neToma neParkera, jehož chamtivýma očima příběh krále rock'n'rollu sledujeme. V tom ovšem vězí jeden z hlavních háčků filmu - Elvis není příliš detailně prokreslenou postavou, a ve výsledku vlastně z příběhu vyjde jako hloupý kluk, který se nechal oškubat do hola. Zda to byl záměr, těžko říct, ovšem někdo tak legendární jako Elvis Presley by si možná založil trochu lepší ztvárnění. Tím ovšem nechci shazovat výkon Austina Butlera, ba naopak, ten se do role opravdu vžil a ani na vteřinu jsem neměl pocit, že sleduju nějakého imitátora, kteří dnes okupují každé druhé kasino v Las Vegas. Ne, celou dobu jsem mu roli věřil a na plátně před sebou jsem sledoval Elvise Presleyho. Samozřejmě určitou hodnotu tomu dodává fakt, že Butler velkou část písní i sám nazpíval, což nedokážou všichni (viz Rami Malek v Bohemian Rhapsody). Této proměně zřejmě do jisté míry pomohlo i to, že Butler není příliš známým hercem, proto je asi jednodušší mu Elvise uvěřit, než by tomu bylo například v případě Milese Tellera nebo Harryho Stylese, kteří byli pro roli zvažováni. Samotný nápad podívat se na Elvise zvenčí, skrz oči jiného člověka, a navíc když tímto vypravěčem je takto nepříjemný, proradný strýček Skrblík, kterému jde jen o šmé, je vlastně hrozně zajímavý, ale nesmí to být na úkor postavy, což zde bohužel tak trochu bylo. Zároveň na sebe plukovník Parker strhává pozornost díky svému představiteli - Tom Hanks v tlouštíkovském obleku a s velmi silným přízvukem je velice nápadná a výrazná postavička, že místy působí až jako karikatura, a zkrátka a dobře se v jeho přítomnosti Elvis vytrácí. Druhým problémem snímku je ohromná zkratkovitost příběhu - to je obecně takové prokletí biografickým filmů o osobnostech s takto bohatým (ač krátkým) životem, musejí desítky let během kterých tito lidé prožijí deset životů zpracovat do dvou až tří hodin, jenže v tomto případě byl tento trop přiveden do extrému. Relativně detailně je propracován Elvisův původ, jeho láska k afro-americké hudbě a kultuře, ale pak se na to už tak trochu zapomene, Priscilla (mimochodem výborně ztvárněna Olivií DeJonge) je redukována na sotva vedlejší postavu, a Ann-Margret není zmíněna ani jedinou větou, Elvis kdoví jak dlouho truchlí nad vraždou MLK ale na svou vlastní matku zapomene velice rychle, jeho Hollywoodská kariéra je dlouho slibována a nastavována, ale dostaneme se k ní vlastně až v její poslední, skomírající fázi, šedesátá léta jsou shrnuta v pěti minutách, a vynechána jsou mnohá setkání a důležití lidé z Elvisova života, pohodlně je opomenut jeho negativní vztah k hippies... spíš než Elvisova biografie je tento film montáž nějakých osekaných momentů s kolísavou důležitostí protkaná občasným hudebním vystoupením. Tvůrci se také snažili zobrazili problematiku okolo různých Elvisových tváří (Elvis rebel, Elvis hvězda, Elvis bavič domácností, Elvis miláček i nenáviděný, jen bych si asi přál o něco hlubší rozbor jeho nitra, jeho opravdového "já". Ovšem nelze snímku upřít vizuální podmanivost, opravdu je pod tím zřetelně podepsán Baz Luhrmann, jeho typická velkolepost je zde skoro v každém záběru. Jen výsledkem práce asi není taková dekonstrukce, jakou si tvůrci zřejmě představovali. 75%. (P.S.: minus pět bodů za vtip o Butlerovi - komorníkovi, úplně mě z děje vyhodil.) (24.06.2022) (menej) (viac)

Jméno Elvis lze ve všech světových jazycích přeložit jako Bůh!!!:) Jasně, že nadsázka, ale pro stovky milionů fanoušků, kteří ho milovali a milují a nákupem desek mu zajistili status nejprodávanějšího světového umělce, je to prostě fakt a málem posvátná mantra. Patřím mezi ně a proto mě moc mrzí, že nemohu dát téhle filmové poctě Králi vyšší hodnocení. Bylo by to totiž nefér. Nefér především ke skutečnému Elvisovu životnímu příběhu, který zde v autentičnosti leckdy dostává na frak. Ale také k bijáku, který v roce 1979 natočil John Carpenter pod názvem Elvis (původně TV film nominovaný na Zlatý Globus, který se ale v některých zemích včetně ČSSR promítal v kinech). I k němu bych našel pár výhrad a vzhledem k -z dnešního pohledu- zdlouhavosti by se mu nyní těžko bojovalo s moderním a energickým pojetím Luhrmannova filmu. Přesto je tento životopisný snímek podstatně hlubší a věrnější sondou do Presleyho života, než současný, okázalý pokus. U představitele hlavní role už to tak jednoznačné není. Avšak v Carpenterově verzi ztvárnil krále rock ´n´ rollu Kurt Russell (!) tak famózním, zcela věrohodným a emotivním způsobem, že ho lze ztěží překonat. Přitom nechci snižovat výkon Austina Butlera, který se s Elvisovou rolí vypořádal taktéž nadmíru dobře a především pokud jde o gestikulaci, pohyby a mluvu dalo by se říct přímo excelentně! Nicméně ve scénách, které se pokouší (často bohužel jen pokouší) jít do hloubky, to již tak přesvědčivé není. Což se zřejmě dá spíš přičíst na vrub samotnému scénáři, místy jalovým dialogům a jistě i režii. Berte však tyhle moje soudy s rezervou, protože jsem už postarší týpek, co tíhne spíš ke klasice a asi nemá potřebné pochopení k současným sterilně vyumělkovaným trendy blockbusterům. Na druhou stranu nestřílím od boku, protože se o Elvise zajímám celý život, vlastním převážnou část jeho diskografie a krom jiného jsem připravoval v rádiu o Elvisovi několikadílný pořad, takže přehled o něm mám poměrně nadstandardní. A v tom je právě asi kámen úrazu při hodnocení Luhrmannova dílka. Nepříliš zasvěceným divákům bude totiž to, co uvidí na plátně, k přiblížení Elvisova života zřejmě stačit a především mladší generace bude pravděpodobně nadšená pestrobarevnou clipovitou jízdou (doslova jízdou, což platí zvlášť o první půlce filmu). A asi je to pochopitelné, že šli tvůrci cestou, jak nejpřijatelněji přiblížit legendárního zpěváka i současné mladé generaci. Škoda jen, že se jim to nepovedlo tak dokonale, jako když se Elvis v roce 1968 famózně „vrátil“ na scénu památným TV Live show „Elvis 68 Comeback Special“, v němž se tehdy pro přiblížení mladšímu publiku oblékl po vzoru Jima Morrisona do sexy černé kůže a svým nejslavnějším peckám nahodil démonicky elektrizující moderní aranž. Přitom si však plně zachoval svůj osobitý styl, drive a opravdovost, kterou právě tenhle biják místy postrádá. I v něm má zmiňované televizní vystoupení své místo, včetně megahitu If I Can Dream, který tehdy Elvise po letech katapultoval zpět na vrchol světových žebříčků. Emotivní skladba byla složena jako odkaz na nedlouho předtím zastřeleného M.Luthera Kinga a zároveň jako ozvěna na atentát na Roberta Kennedyho. Pro Elvise jí napsal Earl Brown a je tak jednou z mnoha faktických chyb filmu, který nám ukazuje, jak jí skládá sám Elvis. A právě překroucené výjevy a i zcela zásadní nesmysly jsou tím, co mně na novém snímku o Elvisovi vadilo nejvíc. Jedním z nich je například zcela nepravdivé tvrzení, že Elvis odešel na dvouletou vojenskou službu, aby se vyhnul vězení za své „obscénní“ chování na pódiu (i když je známým faktem, že jako posel tehdy segregované černošské hudby a zároveň koncertní pohybový extravagant byl zpočátku starší a puritánskou částí Ameriky přijímán značně nelibě, propíral to tisk a zajímala se i policie. Ovšem film z toho záměrně vytřískává víc, než se opravdu stalo). Naprostou hovadinou, vycucanou z prstu jen a jen ve prospěch šponované dramatičnosti, je pak jeden ze stěžejních momentů, kdy Elvis na podiu v Las Vegas veřejně dehonestuje svého manažera Parkera (Tom Hanks). „Je to čirý blábol“ potvrdila i Alanna Nash, expertka a autorka několika knih o Presleym, když byla na tento filmový moment dotázána. A dodává: „Elvis by tohle nikdy neudělal“. Jistěže ne, měl v sobě totiž i přes svou slávu tolik pokory a cítil se svému manažerovi natolik zavázán a vděčen za dosažení fenomenálního úspěchu, že byl ochoten zavírat oči nad tím, jak ho „plukovník“ Parker, podmiňující vše pouze finančním ziskům, trestuhodně až fatálně dusil v uměleckém rozletu. Různých přikrášlených i přímo ohnutých faktů je ve filmu povícero, včetně zde proklamovaného Elvisova kamarádství s B.B.Kingem, s nímž se ve skutečnosti znal jen letmo. Btw, zkratkovitému oslovování E.P. jsem se musel jen smát. Asi si tvůrci vzpomněli na současný idol - zpěvačku LP, tak jim to přišlo cool:)) Jedna taková fabulace byla ovšem trefná: nevím zda někdo stačil postřehnout, ale při koncertě v Las Vegas v jednu chvíli Elvis představuje publiku svého manažera nejprve jako Colonela Sanderse a pak to s úsměvem opraví na Colonela Parkera. Vtip je v tom, že Colonel Sanders byl zakladatelem KFC:) Vše vystihující... Co se Luhrmannově snímku naopak poměrně věrně daří vystihnout je -i přes Elvisovu slávu a bohatství nebo spíš právě pro ni- Elvisova osamělost. A samozřejmě, je tu několik fascinujících highlightů, především ve chvílích, kdy je Butler alias Elvis na pódiu. Při skladbě Trouble vám poběží mráz po zádech, stejně jako při nahrávání Heartbreak Hotel, extatický stav budete mít při gospelu v černošském „chrámu“, extrémně silný prožitek v Suspicious Minds zpívaného z jeviště hotelu International vás dostane do kolen a při Unchained Melody možná uroníte i slzu. Obrazově je prostě tohle dílko geniální, zvlášť v "clipovitých" pasážích, přesto by si však film o Elvisovi zasloužil víc emočně vypjatých scén, které by šly až na dřeň (jeho život to přímo nabízí), jako se to povedlo třeba v Rayovi. Je to prostě něco za něco, takhle je to sice celé vizuálně moc hezké a třpytivé, má to ďábelské tempo, hudebně samozřejmě pecka, ale opravdu niterně se vás snímek na moc místech dotknout nedokáže. Už z trailerů jsem si říkal: „á, tak to bude takové moderně vydezinfikované pompézní hovínko, lákavě zabalené do Armanim naparfémovaného dárkového papíru se zlatou stuhou, která lecos napovídá o povrchnosti dnešní doby“. A bohužel jsem se tak úplně nespletl... Přesto však dík za vznik tohoto snímku a především klobouk dolů před Austinem Butlerem, jenž určitě pomohl dalšímu návratu Elvise na výsluní! A jeden citát za vše - John Lennon: „Před Elvisem nebylo nic!“ (29.06.2022) (menej) (viac)