Solifuga

Po několika minutách sledování filmu mi hlavou problesklo: "To je tak blbé, nenatočil to náhodou ten samý režisér, co točil Moulin Rouge a Velký Gatsby?" A ono bingo, moje "štěstí" na Baze Luhrmana při nerozvážném výběru filmu je zdá se velké. U životopisného filmu navíc vyniká ještě výrazněji nepatřičnost snahy tvůrců o dojem, že i v polovině 20. století se žilo cool. Proč to mají potřebu divákům opakovaně vnucovat a proč k tomu používají zmatený střih a nehodící se hudební doprovod (ve filmu o hudebníkovi!) mi zůstane asi skryto.

Jak už píše Baldrick, co dělat, když forma výrazně převyšuje obsah? Nezbývá než smutně konstatovat, že i když tvůrci točit umí, téma na hranici slátaniny to nezachrání. Mystika se snaží schovat za sci-fi prvky, kamufláž ale kulhá přes zasadní nedomyšlenosti. Uznávám, že linie inspirující se Koránem, mi unikla, ale něco mi říká, že by celkovému dojmu stejně moc nepomohla.

Něco mezi Zachraňte Willyho a Šíleně smutnou princeznou. Škoda, že film není pro děti, pak by schematičnost tolik nevadila. Chvíli jsem uvažovala i o třech, protože podvodní scény a odkazy na klasický Hollywood, ale melodrama na konci rozhodlo.

Ideální je číst knižní předlohu a hned při tom sledovat seriál, aby doplnil, co text předat nemůže (například italské kulisy a atmosféru). Seriál samostatně působí docela stroze, za což nejspíš může scénář, který se téměř doslova drží dialogů z knížky a nedaří se mu postihnout motivace postav. Občas je tento problém řešen pomocí hlasu vypravěče, ale i to působí trochu strojeně.

Hudba dobrá, ale proč k tomu přidali ten film, to nevím.

Tancují hezky, ale jinak je to hrozná slátanina.

První polovina má skvěle našlápnuto, zpracování i téma je svěží, neotřelé. Bohužel posledním dílům dochází dech a sklouzávají k průměrnosti, laciné armádní USA agitce (což se asi dalo čekat, ale skrz slepou skvrnu queer tématiky mě nenapadlo, že to k tomu směřuje) a poslední díl už je vyloženě tuctový. Velká škoda.

S přihlédnutím k době vzniku zřejmě velmi duchapřítomný film. Tématem jsou obavy z využívání jaderné energie a potřeba vnímat vliv člověka na životní prostředí, možná jde i o předvoj ekologických uměleckých děl, jejichž hlavní vlna přišla kolem knihy Mlčící jaro. Tajemný insekticid ve filmu by mohl být narážkou na používání DDT. Celé zápletka je pak nasazená na Kafkovské téma. Bohužel jsem se ale nedokázala do mentality 50. let vcítit a film ve mně zanechal pocit dortu upečeného pejskem a kočičkou. A mimochodem na lovící kočičku jsem se těšila od první chvíle, kdy se objevila na scéně.

Když chcete točit muzikály, ale nemáte žádné písničky. Hudebně a „tanečně“ je film úplně stejný jako Ať žije svoboda. Zápletka jednoduchá a neuvěřitelně nepříjemná na sledování. Tedy aspoň mne osobně, bohužel, rozčilovala naprostá předvídatelnost všeho, co se ve filmu událo. Plusové body přičítám za první záběr na město a za scénu v opeře, kde se konečně aspoň trochu zpívá a kde je možné vysledovat jisté náznaky invence.

Pokud umíte anglicky a francouzsky a někdy v životě jste aspoň na chvíli potkali Quebečana, budete se bavit o něco víc.