Dvojí tvář spartakiád

Přehledný dokument, dnes by se řeklo časosběrný, o dlouhodobě plánovaných akcích, kterým se - bůhví proč - říkalo spartakiády (podle Spartaka či Spartakovců sotva). Pokud někomu chybí větší ponor do problematiky, má ho mít: Účastnil jsem se dvou spartakiád, první v roce 1960, cvičilo se s tzv. májkami opatřenými pentlemi. Zachovalo se z toho i pár fotografií; na jedné z nich sedím vpředu (byl jsem nejmenším klukem) s njmenší holkou, Maryškou Kováčovou, černou jako uhel, z obličeje lze mi snadno vyčíst, co si o tom myslím. To bylo v třetí třídě. V osmé třídě jsme cvičili i v Praze. Z toho si pamatuji (audiovizuální pamětí)  jenom na dlouhé čekání někde na seřadišiti. Někteří kluci výše po proudu se začali z nudy houpat na lampách. Jedna z nich se zřítila přímo do zástupu. Přijely sanitky a postižené odvezli, proslýchalo se, že jeden kluk zemřel. Myslel jsem, že tím spartakiáda skončila, ale jelo se dál jakoby se nic nestalo.  (03.10.2022)

Moc se mi lobil ten dokument, který ukázal na rozpor mezi tím, co chtěl po spartakiádách režim a jak jej chápli lidé, kteří se jich zúčastnili. I v takovém oficiálním ideologickém tyjátru si našli něco jiného. Někteří radost z pohybu, někteří možnoist podívat se za rodná humna a někteří i jako příležitost k výdělku. (14.08.2020)

Citlivý střih a dobrý výběr nosných epizod představil - v souladu s výrokem Vasila Biľaka - spartakiády, které také mají prvorepublikový, třebaže komunistický původ - jako dědice všesokolských a všeorlovských sletů a sociálně demokratických dělnických olympiád v rozporu s většinovou vůlí tehdejší polistopadové společnosti. Dnes z toho zbývá jen velkolepý Masarykův nádherný stadion, který se polistopadovým pidiveličinám naštěstí doposud nepodařilo zbourat. Tohoto drekovna je však ještě víc. (29.09.2022)

Spartakiáda byla dobrá věc, lidi se alespoň hýbali a většina se na to velice těšila. Já jsem vždy obdivoval při těch záběrech jak dokážou najít na Strahově tu svojí značku. Ročník 1980 kdy pršelo to muselo být hodně náročné. Rád se na tyhle záběry dívám. Mě cvičení minulo, ale sestra v roce 1985 cvičila, sice jen tady na malém městě. Ještě si pomatuji na hrneček se Spartakiádou 1990, která se už "nekonala" škoda. Mimochodem v tom popisu je chyba těch spartakiád bylo 6 nikoliv 5 jak je tady zmíněno a to v letech 1955, 1960, 1965, 1975, 1980, 1985. (10.05.2020)

Již podruhé, ačkoli chronologicky poprvé, se Tereza Bernátková snaží zaměřit na dvojí tvář. Tentokrát jde o spartakiády. Nemyslím ale, že se jí to i v tomto případě zrovna povedlo, neboť my sledujeme pořád tu jednu - takovou, jaká byla oficiálně vysílaná pomocí množství archivních záběrů. Spartakiáda a její proměny, ale též perfektně organizačně zvládnutá akce, na kterou se všichni těšili. Všimněme si třeba, že zatímco ženy se připravovaly rády, muže to spíše obtěžovalo. Současné matky a manželky by možná zaujal rozhovor s jednou z cvičenek, která ochotně odpovídá reportérce, že všechno stíhá a domácnost nezanedbává. Je též zvláštní, kolik lidí by dnes spartakiády znovu přivítalo. Nicméně já jsem rád, že zrovna tato soudružská akce s koncem socialismu zanikla. Na mě, kdyby takhle ječela nějaká evidentně frigidní, feministická soudružka jako na ty cvičence, tak se jim na to vy..ru na místě. Každopádně o zákulisí se také něco dozvíme, hlavně spartakiádní zajímavosti ačkoli dotaz reportéra na to, zda účastníkům chutná, když si nemohli veřejně moc stěžovat bych si klidně odpustil a raději přidal více těch skutečných faktů. (28.06.2023)