Vojna a mier: Nataša Rostovová

Opět filmařsky úchvatné. Není mnoho případů, kdy se tak nadaný filmař dostal k tak neomezeným prostředkům. Druhý díl Vojny a míru se obešel zcela bez bitev a exteriérů, možná tím spíš se ale Bondarčuk potvrdil jako velkolepý režisér. Plný počet opět uniká jen proto, že tuším, že jde zajít ještě dál... (12.02.2013)

Sice komorni dil, ale urcite ne spatny. Saveljeva v roli Rostovove je zajimavy typ a neverim tomu, ze by na plese tak dlouho cekala na tanecnika:-). Misty dost prehravala, i tak je ale ustredni postavou teto epizody. Bondarcuk zde moc prostoru nema, charisma z nej vsak vyzaruje na vsechny strany. Jde videt, ze vypravnost je ve Vojne a mir na prvnim miste, i kdyz se na "platne" zrovna nic zlomoveho nedeje. Tesim se na nejvice ocekavany, treti dil! (18.05.2014)

Velkofilm, který je opravdovým pohlazením po duši. Je bohatý nejen svou rozsáhnou výpravou, má rozvětvený děj, je poctivý i v detalilech. Kamera je nápaditá jak v celku, tak i v komorních scénách. Uchvacující a odzbrojující je i naivka Nataša. scénář: Sergej Bondarčuk, Vasilij Solovjev, kamera: Anatolij Petrickij (22.03.2015)

Tentokrát se děj plně soustřeďuje na osudy kolem Nataši. Na frontu vůbec nezavítáme. Přesto Bondarčuk hned úvodní scénou na bále dává zapomenout na zlé jazyky (tím myslím sebe sama) myslící si, že jeho síla tkví v exteriérech s (deseti)tisícovým komparsem a nikoli v interiérových drobnohledech do života tehdejší šlechty. Minimálně o třídu lepší a nespočtukrát soudržnější než na poprvé. Vypiplané hrátky s kamerou nevymizely. Naopak jich ještě přibylo (vlčí pohled!). Chtělo by to pouze ubrat na lacině působících duševních monolozích. Proč stále chodit s křížkem po funuse a vyslovovat to, co je stejně očividné? (29.09.2008)

Jak byla první část vojna, tak druhá je mír. Úvodní scéna plesu je dokonalá. Výraz Nataši popsaný jako "připravena smát se nebo plakat", když touží tančit a žádný z mužů v sále pro ni nejde. Konverzací znuděný kníže Andrej, kterého Pierre požádá, aby šel tančit s Natašou a tanec samotný. Pokud by pro mě přišel kníže Andrej, budu klidně u zdi stát čtyři hodiny jak přikovaná. Úžasná scéna dvou zamilovaných, parelelně probíhajících monologů a odjezd knížete Andreje. Oproti knize jsme ve filmu ochuzeni o vstup hraběte Bezuchova k zednářům a jeho členství je jen náznakem zmíněno, škoda, ta scéna je vtipná. Zato máme hezky ztvárněné setkání Nataši a starého knížete Bolkonského. Jeho posměšný taneček v županu, kterým předstírá omluvnou poklonu, je hoden strašidla z cimbuří středověkého hradu. Následuje scéna v opeře, kde bohužel není popsán Natašin dojem z opery, kdy nebyla po setkání s otcem svého drahého schopna vnímat hudbu a jen sleduje scénu, kde se míhají operní pěvkyně, které jsou tradičně rostlé, takže vidí tlustou dívku, která hodně zpívá ... i když o tuhle dávku humoru jsme ochuzení, její seznámení s Anatolijem Kuraginem má své kouzlo. Nedůvodné intriky krásné Helén a svůdnické plány jejího bratra překazí Soňa a hlavně hrabě Bezuchov. Dej Bůh každé puberťačce takového přítele. A závěrečný rozhovor Nataši a Pierra je neskutečně dojemný. Kromě linie Natašiných lásek má tenhle díl i krásnou scénu lovu, kde se střídají pohledy lovců a kořisti. Člověk má chvílemi pocit, že je vlk. (09.10.2010)