Zošalieť

Divnofilm, ale z mého pohledu, ne zrovna v dobrém smyslu slova. Paní Ingrid Hrubaničová, která napsala scénář a zahrála si i hlavní roli, je podle všeho autorkou tří dokumentů, z toho dvou krátkometrážních. A u nich měla taky zůstat. V tomto dramatu si zjevně chtěla vzít na paškál téma problémových sousedů a bezzubost městských orgánů, v řešení těchto konfliktů. Bohužel v tomto směru nepřináší nic zajímavého a podnětného, spíš jen tak klouže po povrchu. Její postava je vystavena sousedskému teroru od psychicky nemocné sousedky, ale já jsem měla pocit, že ani ona není tak úplně normální. Její představitelce je navíc přes šedesát a je to na ní znát, takže tu malou dceru musela mít její postava asi tak v padesáti. Scénář j tedy taky „lahůdka“. Hlavní hrdinka ve filmu říká zhrzenému muži, že už jí funguje jen mozek. To se ale mýlí, protože SPOILER když si jde stěžovat na bytový úřad, úřednice ji nevybíravě vypoklonkuje, že se měla před koupí bytu poptat na sousedy. Milá paní tedy jako poslední záchranu prodá byt a co udělá? Ano, koupí nový, udělá stejnou chybu, nic si nezjistí a skončí pod bytem, který majitel pronajímá bezdomovcům. Což mi taky nepřijde moc reálné. Pak se v poslední třetině téma opustí a řeší se, že hrdinka už nemá zájem o sex (což se v jejím věku není co divit), aby pak vzápětí v bistru aktivně sbalila pilota. A ten bizárovej konec jsem už nepobrala vůbec. (24.03.2024)

Na tomhle filmu se mi hrozně líbí jeho drzost - ať už formální, nebo ta vtělená do hlavní hrdinky. Její příběh je ambivalentní, v jistém smyslu průměrný, leč velmi bohatý na pixely. Je jich tam tolik, až se chvílemi fakt díváte víc na svět před kinem než na svět v promítačce. Ale zároveň nejde o pedantský pseudodokument, který by vlastně z povinnosti nudil, mazal scénář a zříkal se všech dokumentaristicky neproveditelných scén. Je to dokument, hrané drama a alegorie v jednom. A ačkoli se jmenuje Zešílet, spíše říká Přese všechno nezešílet. Jak nezešílet a nevynulovat své ambice ve světě, v němž se člověk často má chuť stáhnout. Vlastně taková Běžná selhání, akorát katastroficky zvnitřnělá a dovedená ne k opětovnému budování tichých míst, ale k tomu making trouble. "Teď budete žít můj život." Protože žít vždycky znamená i trochu frajeřit (23.04.2023)

Zošalieť sa dá z mnohých vecí. Napríklad keď od septembra už po 1358. krát počujete "Vánoce, Vánoce přicházejí" a oni to kurva púšťajú aj 26.12. Alebo keď ste na konci roka 2023 fanúšikom Chelsea, to tiež na mentálnom pohodlí nepridá. Alebo potom tento prípad platný na celý rok a život: mať magorov za susedov. Panelákové bývanie je proste mnohokrát na hlavu, susedov si nevyberáš a ak ti niekto núka podozrivo nízku cenu, maj sa na pozore. Film, od ktorého netreba čakať koniec, pretože ide o špirálu, ktorá konca zvyčajne nemá, pretože namiesto tolerancie a vzájomnému rešpektu je to nekonečný boj o to, kto komu vnúti svoj spôsob života. (26.12.2023)

Nenápadný covidový příběh o mezilidských vztazích nepřichází s velkými zločiny ani politickými kauzami, kterým se Piussi dlouhodobě věnuje ve svých dokumentech. Přesto má s nimi její první hraná režie mnoho společného. Civilní i sžíravě autentický portrét občanského soužití, jakási syrovější varianta Vlastníků, vyobrazuje atmosféru doby deformované nejistotou, neustálou přítomností rušivých vlivů, frustrující nefunkčností institucí a normalizovaného chování vyšinutých jedinců. (24.11.2023)

Mám rád realistické příběhy ze života podané dokumentaristickou formou a Slováci to umějí. U tohoto filmu mi ale chyběl silnější příběh. To, že jedné ženské hrabe z jejích pošahaných sousedek, mi připadá na celovečerní film málo, i když narušené sousedské vztahy jsou mnohdy skutečně problém. A zbytečné mi přišlo zasazení příběhu do doby covidového lockdownu, když to pro děj nemá prakticky žádný význam. (15.03.2024)