Zošalieť

Prekvapko roka zatiaľ. Od prvého momentu ma to chytilo, potom som to chcel vypnúť (byrokratky mi mocne liezli na nervy - ale áno, viem že to bol zámer!) a nakoniec som bol rád, že som to vydržal. Veľmi civilne a chladne (a zároveň empatizujúco) pôsobiaci film, pri ktorom je každému kto niekedy býval na sídlisku jasné, že veľa ľudí ho denne žije. Tak ako som želal Nadii, aby už našla pokoj, želal som Vladovi aby ... žiaľ, ani jednému sa to zrejme nepodarilo a tak som si trpkosť z filmu niesol aj po jeho skončení. Avšak trpkosť zmiešanú s radosťou, že som tento film videl. Mne to skrátka sadlo a som rád, že tu tento film máme. Bez váhania by som dal päť hviezd, ale myslím, že krásne, plné štyri budú nateraz vhodnejšie. Treba vidieť. P.S. Keďže „bratislavské“ filmy mám mimoriadne rád, už teraz sa teším, ako pri najbližšej prechádzke do mesta zamierime na Sibírsku a na Americkú, po stopách hlavnej hrdinky. (13.02.2024)

Zošalieť sa dá z mnohých vecí. Napríklad keď od septembra už po 1358. krát počujete "Vánoce, Vánoce přicházejí" a oni to kurva púšťajú aj 26.12. Alebo keď ste na konci roka 2023 fanúšikom Chelsea, to tiež na mentálnom pohodlí nepridá. Alebo potom tento prípad platný na celý rok a život: mať magorov za susedov. Panelákové bývanie je proste mnohokrát na hlavu, susedov si nevyberáš a ak ti niekto núka podozrivo nízku cenu, maj sa na pozore. Film, od ktorého netreba čakať koniec, pretože ide o špirálu, ktorá konca zvyčajne nemá, pretože namiesto tolerancie a vzájomnému rešpektu je to nekonečný boj o to, kto komu vnúti svoj spôsob života. (26.12.2023)

Divnofilm, ale z mého pohledu, ne zrovna v dobrém smyslu slova. Paní Ingrid Hrubaničová, která napsala scénář a zahrála si i hlavní roli, je podle všeho autorkou tří dokumentů, z toho dvou krátkometrážních. A u nich měla taky zůstat. V tomto dramatu si zjevně chtěla vzít na paškál téma problémových sousedů a bezzubost městských orgánů, v řešení těchto konfliktů. Bohužel v tomto směru nepřináší nic zajímavého a podnětného, spíš jen tak klouže po povrchu. Její postava je vystavena sousedskému teroru od psychicky nemocné sousedky, ale já jsem měla pocit, že ani ona není tak úplně normální. Její představitelce je navíc přes šedesát a je to na ní znát, takže tu malou dceru musela mít její postava asi tak v padesáti. Scénář j tedy taky „lahůdka“. Hlavní hrdinka ve filmu říká zhrzenému muži, že už jí funguje jen mozek. To se ale mýlí, protože SPOILER když si jde stěžovat na bytový úřad, úřednice ji nevybíravě vypoklonkuje, že se měla před koupí bytu poptat na sousedy. Milá paní tedy jako poslední záchranu prodá byt a co udělá? Ano, koupí nový, udělá stejnou chybu, nic si nezjistí a skončí pod bytem, který majitel pronajímá bezdomovcům. Což mi taky nepřijde moc reálné. Pak se v poslední třetině téma opustí a řeší se, že hrdinka už nemá zájem o sex (což se v jejím věku není co divit), aby pak vzápětí v bistru aktivně sbalila pilota. A ten bizárovej konec jsem už nepobrala vůbec. (24.03.2024)

Mám rád realistické příběhy ze života podané dokumentaristickou formou a Slováci to umějí. U tohoto filmu mi ale chyběl silnější příběh. To, že jedné ženské hrabe z jejích pošahaných sousedek, mi připadá na celovečerní film málo, i když narušené sousedské vztahy jsou mnohdy skutečně problém. A zbytečné mi přišlo zasazení příběhu do doby covidového lockdownu, když to pro děj nemá prakticky žádný význam. (15.03.2024)

Nenápadný covidový příběh o mezilidských vztazích nepřichází s velkými zločiny ani politickými kauzami, kterým se Piussi dlouhodobě věnuje ve svých dokumentech. Přesto má s nimi její první hraná režie mnoho společného. Civilní i sžíravě autentický portrét občanského soužití, jakási syrovější varianta Vlastníků, vyobrazuje atmosféru doby deformované nejistotou, neustálou přítomností rušivých vlivů, frustrující nefunkčností institucí a normalizovaného chování vyšinutých jedinců. (24.11.2023)