Normální lidi

normální seriál o normálních lidech,kteří prožívají normální věci jehož největší síla je v tom jaké emoce přináší a že každý si v tom najde něco co prožil,nebo prožívá.Zkraje mi sice chvíli trvalo než sem si zvykl,ale zhruba od půlky je to silná emocionální smršť jakou jsem si u seriálu dlouho nezažil.Už jen za to jdu do plnejch...85% (29.05.2020)

Protože podobná témata příliš nevyhledávám, zůstanou Marianne s Connellem takovou výjimkou potvrzující pravidlo. Nakonec je pravda, že jsem Normálním lidem dal šanci především kvůli kameře a ta je obzvlášť ve spojení s hudbou výborná. Exteriérové záběry krajiny, či procházky městem, mají tu pravou britsky pošmurnou atmosféru, která jakoby nevyprchala ani z interiérových čistě dramatických scén. Jenže toho dramatu postupně ubývá, což je vidět třeba na postavě hlavního hrdiny. "Svým způsobem" je jeho chování v prvních epizodách pochopitelné, jenže když se to do nekonečna opakuje? Když v těch následujících stále zraňuje nejen sebe, ale i Marianne a mnoho dalších kolem něj. Potom příběh o svoji zajímavost rychle přichází a zůstává pouze ta kamera. Navíc Paul Mescal působí jak kdyby byl v nekonečné depresi, což je ale vzhledem k výše zmíněnému zřejmě ta pravá poloha jeho postavy. Vnitřní boj je na něm znát... takové to "řekni to" a zase nic. To Daisy Edgar-Jones má těch citových poloh a povahových změn podstatně více, její pojetí Marianne je dokonalé. Jenže ten příběh prostě vyšumí, čemuž nahrává i rychlý závěr. 65% (29.01.2021)

Normal people je aktualizace love story pro dnešní mileniály a generaci Z a je dobrá ze dvou důvodů: 1. kvůli předloze: standardní vzorec scházení a rozcházení / přibližování a oddalování hlavní dvojice dobře ukazuje skutečný problémy mezilidských vztahů dnešních mladých lidí - úzkostná starost o vlastní obraz v sociální skupině, s tím související strach z ukázání slabosti jeden před druhým a tím i otevřená komunikace vlastních pocitů a z toho plynoucí chyby v komunikaci skutečných intencí. 2. kvůli zpracování: a to především sexuálních scén a všech scén, kde hraje roli tělo. Budování duševní intimity prostřednictvím tělesný intimity je zobrazený super dvojznačně - jednak je to výraz povrchnosti, ale jednak to ukazuje minimální rovinu, na který oba musí být vzájenně upřímní a kde můžou s tělem odhalit nitro. Sexuální scény tvoří určitě desítky procent stopáže a snad nikde nejsou zpracovaný tak dobře: není to porno, není to trapný, mají spoustu poloh a daří se přes ně budovat charaktery postav a jejich postav minimálně stejně jako přes standardní dialogy. (12.05.2020)

Já si ani nejsem jistý, na co jsem po těch dvanácti dílech vlastně koukal. Šlo o kritiku dnešní lehkovážných vztahů? Šlo jednoduše od příběh dvou zamilovaných lidí v 21. století? Šlo o nějaké dílo plné jinotajů, jako kdyby šlo o literární preromantické dílo? Nebo šlo třeba jenom o jinak natočené soft core porno bez soft core prvků, takže bylo špatně natočené? Kdo ví. Já totiž ne. I když mi byl ze začátku seriál lehce sympatický, tak se v něm nakonec nedělo nic, co by mě nějak zaujalo nebo prostě, že by šlo o něčím zajímavý příběh. I to se stává. Osobně proti tomu nic nemám. Ale obešlo mě to jako program SPD. (28.05.2020)

Neberiem úplne argument “je to moc uplakané” pri diele, ktorého hlavným motívom sú emočné problémy.  Seriál je lepší než kniha. Mám tú knihu rád, pretože ma zastihla v jednom zložitom období môjho života a našiel som v nej viac vecí, s ktorými som sa dokázal stotožniť. Ale rozhodne to nie je žiadna high literature. Sally Rooney nie je moc dobrá rozprávačka. Či už bola odosobnenosť (čo by bolo v knihe o citovej vyprahnutosti pochopiteľné) úmyselná, je to autorkin štýl, alebo obmedzené schopnosti; nemám úplne rád tieto civilné veci, príde mi, jak keby nemali vlastnú tvár. Navyše tam urobila niekoľko chýb. Minimálne rodina Marianne (byť zapadá do konceptu vyprahnutosti) sú hlúpe postavy, lacné skratky. A nikdy som Sally Rooney neodpustil, že na poslednej strane doslova povedala to, čo sme si mali domyslieť. Seriál niektoré z týchto chýb napráva, navyše v audiovizuálnom médiu dáva veciam tvár. Má tiež svoju chybu (upozadňuje tú vec s Marianninou - masochizmus by nebolo správne slovo, chcel som napísať “submisívnosťou”), ale rozhodne to JE generačný román. Je to dôležitý komentár, nielen o mileniáloch. Nie je to kritika pomerov, to vôbec, skôr niečo jak smutný hudobný album. Emo bez pózy.  Mojou najobľúbenejšou postavou seriálu aj knihy je Conellova matka, najobľúbenejšou scénou tá, ako sa naňho urazí a odíde z auta. A to Marianne patrí medzi moje najobľúbenejšie knižné postavy. Aj keď k nej mám výhrady. K ľuďom, ktorých mám rád mávam výhrady. Z fleku by mi napadlo 20 herečiek, ktoré by ju dokázali stvárniť skvele, i tak je ale Daisy Edgar-Jones najväčšia castingová výhra v dejinách. Je to moc milá, smutná baba, má moc pekné prsia. Od začiatku bola Marianne jedine ona. Mescal je tiež skvelý, soundtrack tiež. Nedám 5*, pretože to nie je úplne deep, ale precítil som to, ako precítite veci, v ktorých sa nájdete. (20.03.2023)