Pařížské blues

Adaptace románu Harolda Flendera rozšířila původní linii na půdorysu milostného vztahu řešící typické problémy amerických černochů - angažovaný politický přístup a uplatnění se ve společenském životě (černošská učitelka představovaná Diahann Carrol) a o politiku se nezajímající jazzový saxofonista žijící ve volnější Paříži (Sidney Poitier) - o vztah druhé, bělošské dvojice - jazzový trombonista (Paul Newman) by rád získal uznání i na poli skládání vážné hudby, do typicky maloměstského amerického manželství ho chce vehnat značně usedlá spíše putička než emancipovaná žena. Oba muzikanti, představující ideál mužské svobody, nevázanosti a tvůrčího úsilí, odolají a v Paříži zůstanou. Třetím muzikantem, působícím v jejich kapele, je nejvolnější Cikán (jak přezdívka, tak národnost), nerad by se nechal svázat, zároveň je závislý na drogách (přepokládám, že předobrazem tohoto originála, zvládajícího suverénně jak jazzovou, tak flamencovou kytaru, byl Django Reinhardt) - drogy ve filmu nejsou naštěstí adorovány, ale na trosce bývalé flamenkové extratřídy ukázán jejich reálný dopad. Film je prodchnut realistickým civilismem, tolik typickým pro filmy Martina Ritta, atmosféra jazzových klubů a Paříže přelomu 50. a 60. let přímo sálající na diváka i dnes. A k tomu všemu harmonicky bohatá hudba Duka Ellingtona a malá rolička Satchma s jeho obligántními grimasami a ikonickou trubkou. (12.03.2010)

Pařížské blues je prosycené úžasnou jazzovou muzikou Duke Ellingtona a příjemnou atmosférou pařížských ulic a parků let padesátých, resp. šedesátých. Mariin sklípek, v němž své muzikantské dovednosti předvádí trombonista Paul Newman a saxofonista Sidney Potier (zmínil bych však i kytaristy zvaného "Cikán"), je velmi útulné místo, ve kterém to po večerech žije právě díky výtečnému bandu. Jako pozounista amatér jsem byl potěšen výkony Paula Newmana, na němž bylo vidět, že vskutku absolvoval nějaké hodiny hry na pozoun, takže držení nástroje, postavení úst, tahání snižcem i dýchání bylo prakticky takové, jako má být. Pro někoho je to možná maličkost, ale já to považuji za docela důležité a v případě tohoto snímku jde tedy o velký klad. Velikým pozitivem je také rolička Louis Armstronga, který svůj prostor ve filmu využívá maximálně a je obrovským zpestřením. Romantická dějová linie mě bavila a nevadila mi ani její jednoduchost. Černobílé zpracování dává celému snímku patřičnou poetiku a atmosféru. Hodnotím slabšími 5*. (27.12.2011)

Šedesátkový film z Paříže očima Američanů má v sobě jedinečnou atmosféru pramenící z autenticky zachycené doby a hlavně jazzové hudby. Když se z jeviště rozezní zvuky trumpet, pozounů, saxofonů a piána, nejeden z muzikantů do své hudby vkládá svoje pocity smutku a osamění, ale zároveň je hudba všechny v danou chvíli dohromady spojuje. A vidět na jedném pódiu spolu Paula Newmana, Sidneyho Poitiera a Serge Reggianiho v rolích muzikantů je rozhodně zážitek. A když se k nim v jedné scéně připojil i sám legendární Louis Armstrong, vznikla tehdy pro diváky budoucích generací opravdu pěkná třešnička na dortu v tomto výletu do hudebního světa dnes již o 60 let zpátky. Malinko horší to zejména v první polovině bylo s jednoduchým a někdy i plytce podaným romantickým příběhem. Na druhé straně viděl jsem už z této doby více podobných romantických filmů s dějem v podobě výletu v cizí krajině a vzájemně velmi podobnou myšlenkou jedinečnosti okamžiků, které brzy skončí, svět se pro oba z dvojice postav vrátí do původních kolejí, nicméně silné vzpomínky na ty okmažiky zůstanou v paměti (Prázdniny v Římě nebo Neděle ve všední den), ale nejvíc mě z nich bavilo i v závěru nejsilněji zapůsobilo právě Pařížské blues. Klidně bych se na něj podíval někdy i znovu, ve vybraných scénách jsem si ho hodně užíval a nakonec se tak po menším váhání přikláním ke 4. hvězdičce. [75%] (20.06.2021)

Černobílý film výhradně pro milovníky jazzu, v němž se vedle sebe sešli Paul Newman, Sidney Poitier, Louis Armstrong a hudba Duka Ellingtona. Nostalgická krása Paříže, jazzová hudba a láska. To jsou hlavní témata tohoto filmu, v němž do Paříže přijíždí koncertovat nejen Louis Armstrong, ale přijíždějí sem i dvě mladé ženy, zvědavé na své americké jazzmany, kteří se do Paříže přestěhovali před sedmi lety a od té doby zde žijí. Ženy mají jen 14 dní dovolené, a tak není důvod ztrácet čas. A poté, co vzniknou dva páry, začnou ženy "zpracovávat" své nové partnery k návratu do USA. Těm se ale z bohémské Paříže, kde dokáží jazz ocenit, moc nechce. film je tak lehce plyne, sám o sobě drží volný rytmus jazzu, a i když jednotlivé příběhy jsou dohrány v posledních minutách filmu, hudební vrchol snímku začíná po hodině projekce, protože dojde na jam session s Louis Armstrongem a úžasnou muziku, pokud jí holdujete. Sem tam se ve snímku objeví jako vánek i jemný humor. Co říci k disku? Na jeho úvod se spustí uřvaný protipirát a čtyři upoutávky, dvě další jsou v hlavním menu, a to je vše. Publikováno: 19.02.2010 (19.08.2020)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)