Pařížské blues

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)

Nezávisle na faktu, že film je založen na literární předloze, se podařilo jeho autorům zachytit autentické ovzduší americko-evropského kulturního transferu v jeho pozdně "starodžezové" podobě. Setkání velmi mladého Newmana a ještě ne starého Satchmo Armstronga ve mně probouzí určitou nostalgii a něhu. Opomenut by neměl být ani jiný zajímavý aspekt filmu: moment amerického exilu, jak ho zachycuje Newmanův černošský partner v Poitiersově podání. Milostná historie obou párů i jistá "hollywoodovitost" jejich dramatického vedení a vyznění v takovém případě viditelně ustupují do pozadí. Naopak o to více vynikne spontánnost jednotlivých hudebních čísel a latentní muzikálový - ve skutečnosti zřejmě dominantní - rozměr BLUES. Je zřejmé, že víc než s dokumentem jsme v tomto případě konfrontováni s dobovou výpovědí epochy, jejíž historickou uzavřenost ještě nejsme s to si uvědomit. (30.10.2010)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Na Pařížské blues jsem se těšil jako malej harant, neboť mám slabost jak pro Martina Ritta tak pro ústřední trio, navíc mám pěkné zážitky, co se týče spolupráce Ritt-Newman (Hombre, Hud, Dlouhé horké léto). Hudební filmy sice nemusím a jazz mi už vůbec nic neříká, ale jelikož jsem velkým příznivcem režisérova charakteristického rukopisu, tak je spokojenost na místě. Vysypávat tu superlativy na herecké výkony by bylo nošením dřívím do lesa. Když se řekne jazz vybavím si ihned 40.-60.americká léta, Paříž mi k jazzu moc nesedí, ale díky velkému potenciálu režiséra mi to během sledování vůbec nevadilo. Vše tu funguje naprosto skvěle a to i romantika, u níž jsem měl malé obavy, že bude (vzhledem k době vzniku filmu) trochu naivní. Vůbec ne. Nechybí tu ani zapamatování hodné scény, např. muzikantská pře jedinečného Armstronga s pány Poitierem a Newmanem. Dialogy mají rovněž velkou úroveň. Zkrátka poctivá filmařina, která mi zvedla náladu. 80% (03.11.2011)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)