Pařížské blues

Jazz bez akutní bolesti hlavy akceptuji výhradně ve filmech Woodyho Allena, zde mi sice přímo nerval uši, ale jelikož je film postaven pouze na něm a hereckých výkonech, sledování bylo poněkud úmorné. Mnozí kameramani (by) dokázali zachytit uhrančivou tvář Paříže lépe než Christian Matras. Mnozí režiséři (by) dokázali nanicovatý milostný trojúhelník vybavit ostřejšími ostruhami než Martin Ritt. Nemnozí herci by dokázali dva jazzmany střihnout s bravurou Newmana a Poitiera, kteří se v té době teprve drápali ke hvězdám, přesto jsou největším a, nepočítáme-li oslňující výstup Luise Armstronga, vlastně také jediným pádným argumentem pro zhlédnutí. Jestli před tímhle typem muziky taky raději držíte své sluchovody v uctivé vzdálenosti, nehleďte na jména herců a bez obav se nechte odradit samotným názvem. 45% (24.01.2008)

Postavit celý film pouze na dvou prakticky totožných vztahových problémech (on ji miluje, ale nehne se kvůli ní z Paříže) a výtečné jazzové hudbě rozhodně není šťastný nápad. Paul Newman se svou image mladého Marlona Branda sice působí jako magnet, ale k čemu to je, když všechno nakonec vypadá tak zoufale povrchně? Navíc Sidney Poitier tu hraje jednu ze svých prvních "rasově uvědomělých" rolí, což se sice dá pochopit na americkém Jihu, v Paříži bych ale byl rád těchto problémů ušetřen. Ale jazz kvůli tomu mít rád nepřestanu. (15.04.2010)

Paul Newman, Sidney Poitier a Martin Ritt boli dôvodmi, pre ktoré som sa rozhodol pozrieť si aj film nie príliš vysoko hodnotený užívateľmi ČSFD. V hlave mi síce bliklo výstražné svetielko jazzovej hudby, ku ktorej mám vlažný, až takmer odmietavý vzťah, ale dúfal som, že to zvládnem. Netušil som však, že okrem nej ma príliš nezaujme ani príbeh a jeho filmové spracovanie. Slabé tri hviezdičky dávam iba pre vieru, že aj tento film si nájde svojich spokojných divákov. (09.04.2013)

Zatiaľ to najhoršie čo som videl s P. Newmanom. A nebolo to kvôli muzike, tú som si aj napriek tomu, že blues nie je moja krvná skupina, celkom užil. Problém vidím v samotnom príbehu. Prišiel mi hrozne jednoduchý, povrchný a nezáživný. Jediná vec, čo ma v tomto smere trochu potešila bola dejová linka so S. Poitier. Pekne pripomenula vtedajšie rasové pokrytectvo v Amerike, a to pritom Amerika chcela a chce učiť demokraciu celý svet. Teda Eddieho dôvody, prečo chcel ostať v Paríži boli preto absolútne pochopiteľné. To ostatné bola iba povrchná nuda s muzikálne talentovaným a ctižiadostivým P. Newmanom a jednou po krk zaľúbenou slečinkou. To všetko poprekladané bluesovými melódiami. Prázdne a nezáživné, pre mňa na priemer bolo toho dobrého málo. 40/100 (15.09.2016)

Černobílý film výhradně pro milovníky jazzu, v němž se vedle sebe sešli Paul Newman, Sidney Poitier, Louis Armstrong a hudba Duka Ellingtona. Nostalgická krása Paříže, jazzová hudba a láska. To jsou hlavní témata tohoto filmu, v němž do Paříže přijíždí koncertovat nejen Louis Armstrong, ale přijíždějí sem i dvě mladé ženy, zvědavé na své americké jazzmany, kteří se do Paříže přestěhovali před sedmi lety a od té doby zde žijí. Ženy mají jen 14 dní dovolené, a tak není důvod ztrácet čas. A poté, co vzniknou dva páry, začnou ženy "zpracovávat" své nové partnery k návratu do USA. Těm se ale z bohémské Paříže, kde dokáží jazz ocenit, moc nechce. film je tak lehce plyne, sám o sobě drží volný rytmus jazzu, a i když jednotlivé příběhy jsou dohrány v posledních minutách filmu, hudební vrchol snímku začíná po hodině projekce, protože dojde na jam session s Louis Armstrongem a úžasnou muziku, pokud jí holdujete. Sem tam se ve snímku objeví jako vánek i jemný humor. Co říci k disku? Na jeho úvod se spustí uřvaný protipirát a čtyři upoutávky, dvě další jsou v hlavním menu, a to je vše. Publikováno: 19.02.2010 (19.08.2020)