Zbaľ prachy a vypadni!

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Už jsem v to ani nedoufal, ale neuvěřitelné se stalo skutkem - já dávám svou první pěti hvězdu filmu od Guye Ritchieho a není to reklama na BMW!!! Po ohromně přeceněném Podfu(c)ku, ohromně nudící RocknRolle a povedeném, ne však dokonalém Sherlocku Holmesovi, jsem dal Ritchiemu poslední šanci v podobě jeho debutu. A dopadlo to prakticky stejně, jako u debutu Tarantina. Sbal prachy a vypadni je totiž skvělý mix černé komedie s akčním filmem. Dialogy parádní, scény dokonalý (přepadení prodejců marihuany a následný masakr rulez!) a k tomu Jason Statham a Danny John-Jules (alias Kocour z Červeného trpaslíka) a já málem umřel blahem. Co nejdřív si chci sehnout DC verzi a pokud budu stejně nadšený, tak tenhle film letí přímou cestou do mé TOP 10! (17.08.2010)

Po poslední mrtě promyšlený scénář, který už od prvních scén nádherně směřuje k typicky „ritchieovskému“ konci, ruku v ruce s vytříbenou formou, tvoří jedinečný celek, jehož sledování je čistým filmovým požitkem. Podle přísných měřítek dávkovaná směs násilí, černočerného humoru a všemožné absurdity, je natočena v rychlém tempu, kde se detailních kamerových obletů nedopočítáte, podobně jako rychlého střihu anebo podhledů na pomalu kráčející hrdiny. Ale pozor, tohle není žádný Michael Bay! Ritchie má velmi osobitý styl vyprávění, v němž jaksi vynechává hlavní postavy a pouze načrtává různorodé panoptikum londýnského podsvětí. Nutno uznat, že díky snaze být za každou cenu vtipný a cool, občas Ritchie sklouzne až do samoúčelnosti a děj se stane až příliš vykonstruovaným. Jenomže komu to vadí, když se u toho válíte smíchy po podlaze? Mě rozhodně ne. (17.11.2005)

"I am lovin it!" Ritchieho svet, ktorý som si zamiloval po prvých minútach a hltal som každý gag, každú postavičku, každú scénku. Úmorné čakanie na director's cut verziu sa oplatilo a neviem si predstaviť, že by bol film čoby len o sekundu kratší. 100% a ani o penny menej, jednoducho top klasa. (09.03.2007)

Zamotaný děj s milionem (zajímavých!) postav a postaviček nevyznívá nikterak samoúčelně, videoklipový střih působí nečekaně stylově a navzdory modernímu kabátku je tam cítit nepřehlédnutelný vliv staré britské školy černých komedií studia Ealing. Guy Ritchie a jeho prvotina, potvrzující výjimečnost tohoto tvůrce. 90% si zaslouží bez debat. (03.04.2020)