Válka barev

Český thriller devadesátých let... Už tohle lecos napoví. Z těchto snímků je cítit ta urputná snaha sestřást ze sebe ten socialistickej sliz a tvářit se co nejvíce západně. To co tenkrát mohlo trochu fungovat na mne dnes už nepůsobilo. Luki Vaculda kupodivu hraje uvěřitelně, více mne však bavil ulítlej Hanák. Ve filmu je zajímavá hudba O.Soukupa, u nějž mám ale hodně nutkavé podezření že se jedná o kanibalismus na hudbě Angela Badalamentiho z Twin Peaks... Film je ale s odstupem času zajímavý spíše ze studijního hlediska. Skvěle to popsal NinadelL, zalatá devadesátá v plné palbě. * * * (03.02.2012)

Až dosud jsem neměl možnost tento film vidět - a po pravdě mi to ani moc nechybělo, protože jsem o něm nikdy neslyšel nic dobrého. Když jsem však zjistil, že to bude po letech reprízovat Dvojka, a v televizní ukázce jsem zahlédl mladého Hanáka a Geislerovou, zatoužil jsem to ze studijních důvodů vidět. Což se mi nyní jeví asi jako jediný rozumný důvod, proč tuhle blbost zhlédnout - občas asi neuškodí si připomenout, jak děsivé filmy u nás tehdy vznikaly a kdo všechno si v nich zahrál (čti: kdo se ztrapnil až na půdu). Ale tím to hasne: veškerý můj zájem a potenciální sympatie k tomuto filmu vyhasly v momentě, kdy jsem zhnuseně seznal, že je to ubohá vykrádačka Lynche a Antonioniho (dokonce i tu scénu s tenisem bez míčku ze ZVĚTŠENINY si Renč neodpustil vykrást, bože!). Herecké výkony jsou směšně trapné a posouvají film do roviny bezděčné směšnosti s náběhem až k parodii. (Potěšil snad jen Honza Svěrák coby reklamní režisér). Soukupova hudba by byla supr, kdyby to pro změnu nebyla vykrádačka Badalamentiho. Celkové technické provedení působí nevalným dojmem a film po letech nejvíce zaujme coby ohlas starých dobrých analogových časů, kdy se ještě fotilo na kinofilm a vlastnictví mobilního telefonu bylo vyhrazeno jen pár vyvoleným (a kdy se mimochodem platilo i za příchozí hovory). Uvážím-li, že se v české společnosti dodnes pohlíží na většinu podnikatelů jako na kriminálníky a mafiány, nikdo mi nevymluví, že na tom mají podíl i podobné filmy, jako je VÁLKA BAREV, které tento mýtus vydatně přiživily. Samozřejmě nechci relativizovat tehdejší skutečnou hospodářskou a další kriminalitu, ale nikdo mi nevymluví, že tento film má k jejímu reálnému postižení na míle daleko, a představuje mnohem spíše idealizovaný a naivní pohled někoho, kdo o tomto světě nic nevěděl - Renč podle mě v té době neměl ani náhodou na to, aby natočil nemilosrdnou sociologickou sondu ze světa podsvětí a velkých peněz, jak se snad pokoušel - třeba jen ty všechny kamerové tríčky s počítačovou grafikou apod. musely snad už tehdy působit jen otravně a samoúčelně - a scénář je celkově prostě špatný a nepřesvědčivý. Závěrečné rádoby překvapivé rozuzlení tak vyznívá spíše naprázdno a člověk se prostě neubrání pocitu, že všechno v tomto filmu je zkrátka špatně a nepřesvědčivý závěr tomu jen nasadil korunu. Jednu hvězdu ze soucitu a nostalgie k devadesátkám... (24.07.2014)

Existuje mnoho věcí, které pravděpodobně v životě nepochopím. Patří mezi ně záliba v růžové barvě, vyšší matematika, princip fungování televizního ovladače, proč ještě nikdo nezabil Jiřího Krampola a jak je možné, že dva lidé, kteří společnými silami natočili Rekviem pro panenku - tedy Renč a Geislerová -, spáchali zločin v podobě Války barev. (07.07.2007)

Mladý fotograf se při letu ultralightem nad Orlickou přehradou stane náhodným svědkem události, která se jeví jako zločin. Rozhodne se přijít záhadě na kloub a přitom se zaplétá do nebezpečné hry... V první řadě špatný scénář, z něhož vychází chudokrevný příběh bez nápadů a bez tahu na bránu. V řadě druhé špatné výkony herců. Tomáš Hanák a především Aňa Geislerová byli špatní, nepřirození. Na druhou stranu nutno pochválit nadčasovou hudbu Ondřeje Soukupa. Něco mezi tím je vizuální stránka. Ta působila velice extravagantně, především vstupováním pseudo-artových výjevů do děje. Filip Renč prokázal odvahu, když přišel v polovině 90. let z něčím takovým. Právě kamera a vizuální stránka je ale pro mne (možná trochu paradoxně) jediným důvodem, proč dávám alespoň 2*. 40%. (27.08.2014)

Definitivní vítězství formy nad obsahem, ten chybí a divák v téhle podivné (netuším, jak to mohlo působit v pětadevadesátém) výtvarné charakterizaci chtě nechtě trpí. Renč nebyl soudný, když svůj kousek Na vlastní nebezpečí označoval jako akční dobrodružství, nevím, jak si hájil tenhle vyprázdněný obsah. Pocitový film? Reflexe doby, ve které žijeme (jsme žili)? (10.08.2014)