John Wick 4

Trojka byla pecka, čtyřka je monstrum. Zatímco trojka začala být intenzitou a délkou špičkové akce únavná až ke konci, čtyřka je únavná od začátku. Zároveň jí až do finále chybí kompaktně cool akční scéna (ve trojce bitka s noži nebo přestřelka se zapojením bojových psů), kterou by si člověk pustil znovu nebo poslal vytípnutou na Youtube kámošům - pro mě to byla až přestřelka z ptačí perspektivy nacházející se ve finálovém sendviči čtyř po sobě jdoucích akcí. Přitom má člověk paradoxně pocit, že o akci tu jde až v druhé řadě a prim opět hraje opulentní výprava, která každou druhou scénu zasazuje do epického interiéru/exteriéru, až vedle toho bondovky vypadají jako televizní snímky. Další věc je, že když už to má skoro tři hodiny a nemá to příběh a zase se jen obráží a vraždí staré a nové postavy, mohl by John pro ten nekonečný masakr aspoň mít nějakou motivaci. Takhle byly moje sympatie spíš na straně zabijáka Donnieho Yena, který svým jednáním chránil svou dceru. Donnieho účast samozřejmě potěšila a bavil mě i Skarsgardův záporák. Ale i když Stahelski opět předvádí stylové akční inferno, na jaké se nikdo jiný v Hollywoodu - kromě Garetha “Raid” Evanse - nechytá (a které připomíná zlaté časy Johna Woo a jeho heroic bloodshed), preferoval bych kdyby sérii ukončil vyrovnanější trojkou. (24.03.2023)

Neuvěřitelný technický zázrak od lokací, kulis a jejich designu, přes kameru, nasvícení, choreografii a barvy, až po kaskadérské kousky, nápady a záběry. Neuvěřitelně nádherný film, který je obří poctou všem akčňákům a kaskadérům. Tentokrát to není sólíčko Keanu, ale máme tu celý úžasný ansámbl, co si užívá svou přítomnost, dává do filmu maximum a pere se mezi sebou o místo na výsluní. Ovšem i dokonalých věcí, které jsou vypiplané se člověk může přejíst a o tom svědčí ubíjející délka akčních sekvencí. Primárně té v úvodu, která místy už stagnuje, nemá žádný cíl a napětí a je to jen ukázka kaskadérských kousků (Zbytek je víceméně adekvátně dlouhý). Samotný příběh v tomhle ohledu taky neuhrane. Bohužel nemůžu říct, že bych se na konci po té příběhové stránce cítil uspokojen, ani v rámci béčkové akční sféry a ani v rámci série Johna Wicka. Člověku přistane na mysli "A pro co to vlastně všechno bylo?". Ale i tak je to neuvěřitelná nálož pro kterou mám hlavně ocenění z řemeslné stránky, pro běžné diváky neholdující akčňákům to přece jen může být už příliš. (22.03.2023)

„POZABÍJÍM JE VŠECHNY!“…  Kapitola 4 je lepší než „trojka“. V tom mám jasno. A asi nejen kvůli scénáři. Mám dojem, že akční scény jsou důvtipnější  - třeba ta Berlínská baví od samýho začátku. Rád jsem viděl Hirojukiho Sanadu, bavila jeho dcera Akira, bojující jako „Elfka“. Trošku zamrzí, že padouchem je (zrovna) Donnie Yen, nebo že v tý „Berlínský“ části nehrajou Ramštajni (když už Scott Adkins vypadá jako postavička z jejich videoklipu) – ale jinak nemá cenu si na soundtrack stěžovat, páč parádně doplňuje dění na plátně. Spousta viděnýho se zapíše do vlhkýho snu nekritickýho akčního fandy. I díky hrátkám s kamerou (třebas ta 2D akce), nebo kevlarovýmu kvádru. Stahelsky je magor. A stejně tak my, kteří neřešíme, jestli to může mít něco společnýho s realitou. A vlastně proč?     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chci vzdát (poslední) hold Lanci Reddickovi. 2.) Všichni kolem mě serou.  ///  Thx za titule „Anna Karenina“.                 PŘÍBĚH  ****  HUMOR  *  AKCE  *****  NAPĚTÍ  ** (24.03.2023)

John Wick 4 je dlouhej jak písnička od Meat Loafa a táhne se jak žabí hlen. Ovšem jakmile dojde na akci, zařadí forsáž. Naprosto nejlepší je intermezzo se Scottem Adkinsem, kterej skládá hold Sammo Hungovi a trousí hlášky skoro jako Joe Hallenbeck. Tuhle berlínskou etudu jsem si vyloženě vychutnal. V závěsu se drží akce u Vítězného oblouku v Paříži, která byla taky naprosto bezchybná. Zbytek akce je naprosto v pohodě, ale kromě délky a spousty filosofických keců, který mi místy přišly jako ze série Rychle a zběsile, mě tam dost štvala i ta neuvěřitelnost toho, co všechno byl Wick schopen přežít. Nad tím by žasli i Mokří banditi. :) Podtrženo, sečteno - dalo se to ukoukat, ale vracet se už časem asi budu jen ke dvěma výše jmenovaným scénám. Silnější tři hvězdy to jistí, nicméně žádné pokračování už ke štěstí nepotřebuju. (25.03.2023)

V kině sedělo asi pětadvacet lidí a jednu chvíli jsem si říkal, kolik z nich je asi nájemných vrahů... Jako vocaď pocaď. Chad Stahelski znovu dokázal, že osmdesátá a počátek let devadesátých jsou jeho šálkem kávy. Ale to už víme. Absurdní svět zabijáků je snad ještě přepálenější, k démonovi Jonathanovi protivníci přiskakují zhruba tak, aby je neprůstřelný vnuk Johna Matrixe dokázal postupně likvidovat, vypadat u toho skvěle, být nasvícený nočními neony nebo západy či východy slunce, a doufajíc, že všechny policejní sbory mají zrovna nějaké veledůležité školení. Odměny na Johnovu hlavu jsou stále vyšší, postav přibylo, ovšem budování světa a jeho mytologie tvůrcům pořád fakt moc nejde. Celá organizace zabijáků je už prostě dost mimo, a jednoduše mi nejde nerýpat do toho, že nejpřesnějším střelcem i bojovníkem s mečem je široko daleko nevidomý Donnie Yen. Celé je to pochopitelně vizuálně absolutně opečované, nápadité, kontaktní, a to všechno v přehledných dlouhých záběrech. A je jedno, zda jde o bitku, přestřelku nebo honičku v autě. Vrcholem je (za mě) asi stylizovaná řežba na německé (mokré) diskotéce, kterou si užije hlavně buřtík Scott Adkins, či originálně z ptačí perspektivy nasnímaný masakr ve starém baráku. Samozřejmě je tu ještě velkolepá přestřelka na kruhovém objezdu či závěrečné „schody“, ale tam už se chtě nechtě dostavuje jakási přesycenost. Ač jsou sekvence vizuálně opojné i vynalézavé. Ovšem stejně tak i monotónní a prázdné. Takže já prostě místy jen seděl, občas se nadchnul, ale mnohé zůstalo tak nějak bez reakce. (25.03.2023)