Tancuj Matylda

Film byl natočen díky osobním zkušenostem tvůrců, které byly bohužel velmi negativní, ať už se jedná o zážitek se sociální pracovnicí, nebo péče o matku v ústavu (už jen to, že ji přijali okamžitě a díky nějakému vlivu, nebo úplatku, svědčilo o tom, že tam nefungovalo vše tak, jak mělo). A to se odráží i v pojetí tohoto filmu, který působí velmi depresívně, aniž bych snižovala hrůznost nemoci jménem Alzheimerova choroba. Věřila bych i tomu, že rozklíženou rodinu tohle může paradoxně sblížit, ale spíš bude pravda to, že fungující rodinu to zdevastuje. Přidám osobní zážitek - když jsem byla s maminkou na kontrole u psychiatra, ptala jsem se ho, jak zvládat její občasné záchvaty vzteku, sebelítosti, plačtivosti a podobně - odpověděl, že jí prostě mám dát diazepam, že ji to uklidní. Pak se podíval na mě, na mé roztřesené ruce a kruhy pod očima z nevyspání a dodal: A vy si ho občas vemte taky. Souhlasný komentář: Tinush, kinderman, Miki68 (29.02.2024)

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct. (03.05.2024)

Pred troma rokmi sa mi neľahko pozeral oscarový film Otec s Anthonym Hopkinsom, lebo v tom čase už moju babku trápil alzheimer. A ani teraz sa nemôžem na podobný film pozerať s odstupom, keď už to má babka za sebou. Bez ohľadu na kvalitu spracovania je dobré, že takéto filmy vôbec vznikajú a robia osvetu. Alzheimer býva terčom nie kvalitných anekdot o Nemcovi, ktorý schováva babkám veci, ergo synonymom pre vtipné zabúdanie. Ale ako môžeme vidieť, je to naozaj strašná choroba. Film Otec pozeral na demenciu z pohľadu postihnutej osoby, Matylda je skôr pohľadom rodiny pacienta. Téma bola spracovaná celkom verne, ale po filmárskej stránke to až také slávne nie je. Človek sa celé dve hodiny nezbaví pocitu, že sleduje film. Dialógy šuštia papierom, scenáristi tlačia postavy do vykonštruovaných scén. Rodena sme tiež už videli v autentickejších snímkach. P.S. Keď nám babka utiekla raz a to len z druhého poschodia bytovky na prízemie, považovali sme to za strašný prúser. Matylda utečie asi päťkrát, sama sa túla po Prahe a syn s vnukom len doma čakajú, než im niekto zavolá. (19.04.2024)

Přišlo mi to trochu jako vykrádání Anthony Hopkinsova Otce, ale tak co mají autoři pořád vymýšlet za novoty, že? Naštěstí jsou postavy pojaté ve své nejednoznačnosti a rozporuplnosti velmi slušně, dá se jim všem věřit, nejsou to jen šablony kapesníčkového filmu. Na druhou stranu se vlastně děje jen to, co čekáme, že se stane, a ono se stane. Naštěstí je to tu trochu napravené tím, že sice otec y syn v podstatě o všechno přijdou, včetně partnerek, ale našli cestu sami k sobě. Jinak ale je to natočené hrozně, televizně, interiérově, všechno v polocelcích nebo polodetailech, celky a exteriéry jsou tady asi jen dva, což u filmu pro kina velmi shazuje dojem. Navíc kameraman měl asi tentokrát Parkinsona, protože ruka se mu klepe neskutečně a v podstatě se skoro nedočkáme jediného solidního zarámování obrazu. Být to čistě televizní produkce, je to nadprůměrný televizní film, ale jako kinofilm jen mírný nadprůměr. (15.04.2024)

Jeden z mála českých herců, co se dokázal prosadit i za velkou louží se po letech vrací s pořádnou rolí v našich luzích a rovnou asi tím nejlepším, co kdy předvedl. K tomu ve velmi silném námětu, který je ze života více, než se na první pohled může zdát. Každý, kdo se kdy musel někdy starat o nemohoucího příbuzného, aniž by šlo přímo o Alzheimerovu chorobu, se zde musí cítit sklíčeně celou délku filmu, ale zároveň být dojatý, jakou citlivou věc nám loňský, filmově bohatý rok nadělil. [viděno na Netflixu 31.3.2024] (01.04.2024)