La luna

219. Tak ani tentokrát jsem nebyl mistrem zklamán, i když musím zdůraznit, že po přečtení hodnocení, jsem k dílu přistupoval na svoji škodu zbytečně rezervovaně a mnoho od něj bohužel nečekal, měl jsem ho nedopatřením jen za nějaký okrajový film od světově proslaveného režiséra, ale vše bylo nad mé mylné očekávání naprosto jinak a po druhém shlédnutí se při třetím již mé zaujetí námětem a hlavně jeho bravůrním zpracováním vystupňovalo v nadšení, musel jsem nakonec užasnout, jak velmi mnoho lze zbystřenou vnímavostí pro sebe zachytit, v jak intenzivní zážitek se může opakované, pozornější shlédnutí proměnit, pochopil jsem a plně uvěřil, i tak se může proměnit vztah mezi matkou a synem, když zůstanou okolnostmi sami, náhle jen oni dva a oba cizinci na novém místě, ve zmatku velkoměsta, a tak velmi, velmi daleko od svého domova za oceánem, dvě osudem vytržené bytosti, jen oni dva, bez přátel, bez jakýchkoliv posilujících vazeb, jen oni dva, na sobě závislí, s ochabující vůlí cokoliv na svém stavu změnit, pak lze pochopit a uvěřit, neodsuzovat, nevyčítat, neobviňovat, jen v tichosti, společně s oběma statečně nést životní trýzeň, bez snadných východisek a spásného vysvobození, bravo!!! (24.10.2014)

Ačkoli je to zdánlivě absurdní, vybavil jsem si v souvislosti s Lunou před chvílí Promethea Ridleyho Scotta. Oba filmy se samozřejmě pohybují v úplně jiném žánru, režiséři používají odlišné postupy a chtějí oslovovat jiné publikum, výsledek je ale tak nějak v porovnání s potenciálem, s rozpočtem a jménem režiséra stejně ubohý. A podobná je i reakce nemalé části filmových fanoušků, kteří v tom filmu hledají a nacházejí něco jiného, než tam ve skutečnosti je. Bernardo Bertolucci je pochopitelně příliš dobrý filmař na to, aby se v jeho snímku neobjevil žádný zajímavý obraz nebo scéna, ale v porovnání s tím, co mu skýtaly exteriéry a herci, které měl k dispozici, je to až bolestný neúspěch. Hlavním problémem ale zůstává mizerná motivace a psychologie postav, nevěrohodná zápletka, idiotské chování (anti)hrdinů a celkově scénář. Tohle psychologické drama tak nějak zapadá do atmosféry 70. let a do škatulky filmů pro klubové publikum. Kontroverze sexuálního vztahu matky a syna už podle mého vyčpěla, ale o to víc vyplynuly na povrch nedostatky scénáře. Celkový dojem: 25 %. (26.04.2014)

Na obrazovej stránke tohto dramatického titulu, si dal jeho hlavný kameraman; teda aby som bol predsa trochu viacej v tejto danej veci špecifickejším, tak predovšetkým na exteriérových záberoch; reč je mimochodom o talianskom kameramanovi Vittoriovi Storarovi; mimoriadne extra záležať, až tým povedzme úplne odsunul príbehovú líniu na okraj vedľajšieho záujmu? • Síce nemožno vôbec poprieť zrovna ani to, že najmä jeho bravúrna kompozícia obrazu bola v  neustálom popredí, ale zase, čo sa trebárs konkrétne týkalo → nasledovnej línii udalostí z celkovo, a v tomto prípade sprostredkovaného zväčša len z talianskeho prostredia, tak si tiež rovnako myslím, že i scenáru zo strany B. Bertolucciho a spol; bola venovaná podobná starostlivosť, nakoľko som našiel minimálne 2 postavy, ktoré spoľahlivo utiahli celý tento titul na svojich pleciach. • Totižto ma zaujala už otváracia sekvencia s jednak ústrednými postavami, či dokonca som taktiež postrehol i to, že počas úvodných cca 7 minút → nielenže nezaznel žiadny, súvislejší dialóg, kedy si režisér medzitým pomerne dosť často vypomáhal: magickými obrazmi a hudbou, či zvukovými ruchmi. • Strih. O zhruba 15-16 rokov neskôr. Nový York. CHARAKTERY. Operná speváčka: Caterina Silveriová. Adolescentný synátor: Joe a ďalší. Teraz sa zastaví SMR(Š)Ť. Rýchla výmena amerického pobytu za to talianske... • Z Joea sa už medzičasom stal "junkie" na plný úväzok, zatiaľ čo jeho mama spieva na plné hrdlo operné árie. A čo vlastne prichádza do úvahy ďalej? • Áno, bude to ešte hodne zaujímavé, pokým teda pristúpite na "režisérovu hru", spočívajúcu asi v tom, že tento autor v žiadnom prípade netvorí "romantické komédie", a tak tým pádom môže divák od neho očakávať asi čokoľvek, a vedzte tomu, že je to práve tak. Skrátka; dýchala na mňa akási škandalóznejšia atmosféra, obalená v umeleckom kabáte, a k tomu navrch i s dvomi nadštandardnými, hereckými prejavmi v podaní Jill Clayburghovej a Matthewa Barryho, pripomínajúci mi vzťah matky a syna z Pasoliniho počinu: Mamma Roma, no ten až tak nezachádzal do krajného extrému, ako aktuálna La Luna, ktorá napríklad v tých časoch totálne znechutila i takého Andreja Tarkovskijho, čiže tentoraz platí zlaté porekadlo: že film nie je určený pre každého filmového konzumenta, vrátane snáď i umelecky založených jedincov? (13.09.2023)

Bertoluccimu se podařilo ukázat pravou tvář amerického myšlení a jednání, které by se dalo stručně charakterizovat jako ODE ZDI KE ZDI. Nesčetněkrát se opakující scény představující záplavu lásky, něžných slov a objímání, které se v mžiku změní v nadávky a facky. Syn Joe je v podstatě rozmazlený fracek, který žije v blahobytu, a protože roupama neví coby, tak začíná brát drogy. Jeho zoufalá matka, veleúspěšná pěvkyně, se ho všemožně (avšak marně) snaží drogové závislosti zbavit. Zda ho z ní dostane pořádná facka, kterou mu v závěru filmu uštědří jeho biologický otec, je na divákově úvaze. (22.10.2014)

Nie som žiadny surovec ale týchto dvoch hlavných hrdinov, zmagorenú matku a jej sfetovaného syna mi nebolo ľúto, boli mi obidvaja vrcholne nesympatický. A ten ich vzťah to bolo teda riadne choré! Menej jak dve hviezdy si to však určite nezaslúži, natoľko sa s tým zas Bertolucci určite natrápil. PS: tešil som sa kedy naskočí na plac Benigni a on sa z neho stratil ešte skôr než som si ho všimol. (18.07.2009)