Posledný cisár

Sága o posledním čínském císaři je zvláštní film a to nejen formou, kdy pro nádhernou kameru, kostýmy a vůbec výpravu a hudbu, nevíte, kam dřív soustředit svoje smysly, ale též obsahem, který velmi detailně zprostředkovává život člověka, který byl vezněm pravidel jiných v přelévajících se režimech, který neměl možnost volby a byl přes veškerou vzdělanost, tradice a pocty související s úřadem císaře, ochuzen o samozřejmosti jako je prostá lidská komunikace, přátelství a láska. (02.03.2005)

|| Scenár: Mark Peploe, Bernardo Bertolucci | Hudba: Ryuichi Sakamoto, David Byrne, Cong Su | Produkcia: Jeremy Thomas | Distribúcia: Columbia Pictures | Štúdio: Recorded Picture Company | Rozpočet: 23,8 miliónov $ | Tržby: 51,8 miliónov $ || Akadémiou dosť preceňovaný film, no je to pochopiteľné i zo spoločenského hľadiska: tak detailne nám ešte žiaden film neodhalil cisársky dvor Číny. S jeho krásami, a tiež negatívami. Priživujúci sa eunuchovia - sluhovia cisára nie len rozmaznávali, ale aj okrádali. Sekvencia s britským učiteľom je najzáživnejšiou časťou, pretože je to jediná časť, kde mohol cisár za svoj život urobiť zmenu: začať vidieť svet reálnym pohľadom. A od tej chvíle je film len prehliadkou režímových zmien, z ktorých je človekovi smutno. Pre mňa je The Last Emperor skôr vynikajúci dokument, než film. Ešteže nemá narátora, videl som totiž predĺženú verziu... :D 75% | Blu-Ray, THX, HU DTS, Directors Cut | (18.06.2013)

Nedostalo mě to tak, jak by asi mělo. On ten celý Bertolucci není nějaký velký intelektuál a nechápu, proč si tu nálepku zasloužil - ano, poslední císař je vizuálně úchvatný, technicky zdařilý, kromě toho ale neoplývá ani sofistikovanou metaforou, ani hlubším poselstvím, vnímal jsem to jako víceméně obyčejný záznam jednoho neobyčejného života. Vadili mi herci (kterým navíc ubíral body toporný postsynchron), děj se nevalí kupředu, spíš klikatí a zabředává do desítek více či méně důležitých scének, ke konci jsem už bojoval s únavou, což by se u tak výpravných snímků nemělo stávat. Výborná lekce dějin z té doby a tohoto koutu planety, krásné obrázky, víc nic. (22.02.2011)

„Ako to funguje?“ – „Hlavu hore a pozerať sa pred seba. Tak, ako v živote.“ Fascinuje ma ten stret. Nie ani tak stret kultúr (škótsky učiteľ vs. čínska monarchia), ako skôr stret dôb. Starej, do seba uzavretej, prehnane dôstojnej, absolútne nevizionárskej, odsúdenej na úpadok, zabudnutie a prepadnutie do hlbín dejepisu. Doby polozabudnutej, mystickej s nádychom mysteriózna, tradičnej, starodávnej, prastarej a konzervatívnej, ale tiež úžasnej, krásnej, nezabudnuteľnej a fenomenálnej, v ktorej by som chcel aspoň 24 hodín žiť. A proti nej doby novej, dravej, surovej, chladnej, drsnej, beštiálnej, nič a nikoho akoby si nevážiacej, modernej, pokrokovej. A cvrčok na konci, wow. A vôbec celý koniec. A vlastne všetko, vrátane bicykla. Monumentálny, dve a pol hodiny trvajúci kolos, oproti ktorému relatívne náročný Malý Budha (ehm od rovnakého režiséra) pôsobí ako Crn-Crn v porovnaní so Sopránovcami. Pre niektorých divákov to určite bude strašná, neskutočná nuda. Ja sám mám radšej „menej náročné“ filmy, ktoré rýchlo odsýpajú. Niekedy pre mňa ale nie je nič lepšie, než si dať takýto (veľko?)film. A Posledného cisára som si poriadne užil. Je to krásne pomalý, vypiplaný, vizuálne ohromujúci, ponurý, prepracovaný, intenzívny, náročný, ambiciózny a pritom vlastne „normálny“ (nie je tam nič, čomu by sa nedalo rozumieť) film. (30.03.2018)

Historická věrnost X divácká atraktivita. Až sladce nereálný může být souboj těchto dvou téměř „filmových protikladů“. Možná pro nezdravou nerozhodnost se mnohým filmařům, reflektujíc jakoukoliv historickou událost, nedaří umně skloubit tyto dva základní elementy do kýžené symbiózy kompromisu. Při projekci se mi na mysl podvědomě vloudila myšlenka, že by se na podobném žánru dala testovat schopnost a umělecká kreativita nejednoho režiséra. Základní premisa by zůstala stejná- udělat silný, výpovědní film, jenž by zároveň nedal nejmenší šanci nudit. V mých očích Bertolucci zůstal silným tvůrcem pouze během první poloviny filmu. Scény z dětství Pchu-I jsou upřímnou oslavou barevnosti a výpravy obecně, zatímco dospělost, tedy polovina druhá, „politická“, inklinuje spíš k věrnému historickému vykladu. S těžkým srdcem, ale je to za 70%. (31.01.2006)