Obliehanie

Toto vyznění italského neorealismu je víc než rozporuplné. Skvělá režie, podporovaná zdatnou kamerou a zdařilou hudbou i solidními hereckými výkony, ztroskotává na polotovarovém scénáři, který soupříběh dvou nenaplněných citů podává za cenu až neuvěřitelných výpadků v charakterové kresbě obou protagonistů. Podmanivé prostředí italské metropole je tak redukováno na pouhou kulisu stejně jako tajemný historický dům v jedné z odlehlejších uliček centra i klíčové, jinak dobře a nápaditě realizované scény, jichž má SPOUTANÁ hned několik. Celkový dojem až příliš připomíná puklý zvon; stejně "cinklý" zůstává i následný divácký dojem a zážitek. (09.12.2008)

Tímto filmem mě naopak Bertolucci trochu příjemně překvapil. Je o nevšedním vztahu, kdy se mladá, krásná Afričanka Šanduraj (Thandie Newton), jejíhož manžela doma zavřeli (samozřejmě, že z politických důvodů), snaží žít v Evropě, konkrétně v Itálii. Studuje medicínu a stará se o starý krásný dům pianisty Jasona Kinskeho (David Thewks). Zamiluje se do ní, ale místo neustálého obtěžování a nahánění, dělá jen to, co si Šanduraj přeje ze všeho nejvíce, dostat jejího manžela z vězení. Ale tím způsobí velký zmatek v duši smutné Šanduraj, protože na vlastní oči vidí, že jen z lásky k ní je schopen nesobecky a cenu velkých finančních výdajů, dostat jejího manžela z afrického vězení a dostat ho do Říma. A Šanduraj neví, co má dělat, neboť Jasonův čin v ní vyvolá city, možná lásku, určitě vděčnost. Sanží se ho odměnit sexem, ale zároveň se ztrácí v obrovských zmatcích své duše, když neví pro koho se má rozhodnout. Působivý film o zmatku v duši, o nelehkých a překvapivých vzplanutí lásky. (23.11.2009)

Bertolucci je pro mě známý spíše svou tvorbou v davadesátých letech a musím konstatovat, že mě vždy dokázal nadchnout a vtáhnout (Malý Budha, Svůdná krása). Nejen náměty, které jsou celkem zajímavé, ale i filmovou formou, tedy vlastně hlavně jí. Když jsem shlédla Spoutanou byla jsem nadšena, po chvíli přemýšlení jsem se však sama sebe ptala, proč??? Kamera, střih, úhly záběru, přechody, zatmívačky - úžasné, atmosféra - úžasná ... Ale pak mě to došlo. To všechno působí tak trochu samoúčelně, trochu jako vycizelovaná akademická hříčka, jako stylistické cvičení... Ale přesto, vysoce nadstandardní a tzv. jiné ... (04.07.2005)

I don't understand this music! Zpráva o Bertolucciho skonu a dojemný nekrolog Evy Zaoralové mě přivedly k rozhodnutí to s mistrem, kterému jsem neměl to štěstí porozumět, po minulých nezdrarech [Poslední svůdně krásní Snílci v Paříži] opět zkusit. Jelikož jsem byl připraven, měl jsem možnost příčiny jistého odporu (ovšemže se dostavil i tentokrát) pečlivěji pozorovat. Došlo mi, že mám nejspíš potíže s Bertoluccim-člověkem a Bertoluccim-postavou, jimiž jsou podobně jako ve snu všechny filmové projekce, než s Bertoluccim-režisérem. Co BB evidentně považuje za cool, sensuální, opravdové a hrozitánsky romatické je v mém rejstříku daleko za hranicí patetičnosti, samolibé obscénnosti a osobnostního kýče. Rozpaky se dostavují prakticky kdykoliv, když postavy hovoří, zejména spolu. A nemohl jsem se zbavit dojmu, že o potenciálu nechutnosti představitelé hlavních postav Thandie Newton a David Thewlis vědí, což se tan druhý pokouší vyrovnávat eskalací svého úchylného potenciálu. Místy to funguje, většinou ale ne. Další rozměr Spoutané představují obrazy a hudba, další komunikační kanál, jímž mezi postavami probíhá vztah. Tomu jsem byl schopen porozumět lépe než aplikaci burákového másla na prdel (a všemu, co tomu v Bertolucciho rejstříku odpovídá). Promlouval-li ke mě Bertolucci řečí barev, afro-popu a klavírními kompozicemi Alessia Vlada (skvělé Ostinato), dokázal jsem se přiblížit k pochopení uznání, jež si Bernardo Bertolucci jako filmový tvůrce vydobyl. Velké štěstí, že Spoutaná není moc ukecaná a lze si ji na úrovni distingovaného romantického filmu i užít. Pozoruhodným rozměrem filmu je alegorický přesah vztahu dekadentního pana Kinskyho a afroevropanky Šanduraj. A doporučuji o něm raději moc nepřemýšlet. O mrtvých jen dobře, takže za tři a půl, zaokrouhleno nahoru: I am just not good enough. (01.12.2018)

Začátky jsou vždycky těžké a své o tom ví i Thandie Newton. Upozornila na sebe rychle, ale opravdové štěstí se na ní usmálo až koncem 90. let. Lví podíl na tom měl i uctívaný Bernardo Bertolucci, nutno ale uznat, že dosti vyčpělý a dnes spíše dramaticky naivní autor, který leda vzpomíná na své úspěšné kusy. Žádnou psychologickou hru či intelektuálskou exhibici (jako v prozatím posledních Snílcích) nečekejte. Tu se „červenoknihovně“ vyjadřuje k africké imigrantce, která doufá v propuštění manžela, studuje medicínu a uklízí v jedné starobylé vilce s centrálním schodištěm (tady se kameraman vyřádil).. a do které se za podpory nepatřičných dialogů zamiluje výstřední pianista a majitel onoho sídla. Pečlivě komponované záběry leccos vynahrazují, ale ani solidní herci nedokáží do osudového vztahu vtlačit krapet uvěřitelnosti či alespoň vášně!! (14.07.2009)