Loki

Lokiho nakonec potkal podobný osud jako jeho oběť z prvních Avengers, agenta Coulsona – zemřel ve filmu a vrátil se v seriálu. V první třetině se musí Loki, toho času ještě nenapravený padouch z bitvy o New York seznámit a smířit s budoucností, jež ho měla čekat, se svou současnou situací i s více ranami pro jeho pýchu, než mu kdy mohl udělit Thor s přáteli. Protivníkem i parťákem pro toto sebepoznávání mu je agent Mobius Owena Wilsona, jenž dobře zvládá jak zábavnější, tak především i vážné scény. Hraje přiměřeně své roli i seriálu, v němž se objevuje, místo aby jen recykloval rozjívenou polohu ze svých starších komedií, což je něco, co bohužel není samozřejmé a třeba o Julii Louis-Dreyfus v předchozím Falconovi se to říct nedá. Výborná scenáristická práce jen máloco nechává mít pouze jeden smysl, jednu funkci, a tak třeba těžítka z Kamenů nekonečna jsou stejně tak zábavným gagem, jako zlomovým momentem Lokiho uvědomění si vlastní malosti a malichernosti svého prvotního vzdoru agentuře. Stejně tak hádka s Mobiem o tom, jestli si má nebo nemá stoupnout pro dramatický efekt své řeči, je nejen povedeným vtipem, ale také skvělou praktickou ilustrací jejich debaty o svobodné vůli. Později se už seriál nevěnuje introspekci bývalého asgardského zlosyna tolik a ne tak explicitně, nechává jej ale alespoň opakovaně nahlížet do pokřivených zrcadel v podobě různých jeho dvojníků. Wilsona jako Lokiho protějšek následně zastíní vynikající Sophia di Martino jako Sylvie, která s Tomem Hiddlestonem bez potíží drží krok a jejich špičkování je na seriálu snad tím nejzábavnějším. Kdo by to byl čekal, že seriálový Loki bude v jádru vlastně love story. Je to právě jeden intenzivní pohled, co naše hrdiny nakonec (zprostředkovaně) zachrání na ničeném měsíci, je to právě zamilovanost, co jindy ovládajícího se iluzionistu přiměje k nejvýraznějším projevům emocí. A co na tom, že jde o jinou tvář jeho samotného, k sebestřednému bohu falše se taková narcistní láska perfektně hodí. Stejně jako jeho opilá a sotva funkční metafora o dýce. Hudební podkres zajišťuje skvělý soundtrack, jež v sobě snoubí všechny tváře seriálu. A tak kombinuje futuristické zvuky thereminu a syntezátorů, klasické orchestrální aranže s důrazem na smyčce, staré skandinávské nástroje a také zvuky tikotu hodin. Vizuálně zase využívá jak futuretro stylizaci pro agenturu TVA, tak fantaskní stylizaci cizích světů a trochu asgardské estetiky. Po Halloweenu ve WandaVision navíc Marvel znovu našel funkční způsob, jak použít staré komiksové kostýmy, jež by jinak na plátně byly směšné. A je přiléhavé, že „klasický Loki“ je skutečně starý i jako postava. Samotné finále pak doširoka rozkopává dveře do dalších příběhů v MCU, tyto důsledky na sebe ale strhávají pozornost na úkor katarzí pro Sylvii i ostatní. Ti se naštěstí vrátí v druhé řadě, která na sebe snad nenechá čekat dlouho. (17.07.2021)

V centru pre-apokalyptickém dobrodružství jako z Doctora Who stojí tradičně skvělý Hiddleston a neméně výborná Sophia Di Martino. Právě jejich kočkování a opatrné poznávání se je tím nejzajímavějším i nejzábavnějším na epizodě. Nikdo nedokáže propíchnout bublinu Lokiho teatrální pompéznosti tak rychle jako Sylvie. A zároveň ona potkala po dlouhé době někoho, kdo by se jí snad mohl měřit. Jeden z malých vrcholů dílu přichází v debatě o lásce. Zatímco WandaVision nabídla krásný citát o lásce a truchlení, Loki se vytáhnul s metaforou o iluzorní dýce. Žít bychom podle ní asi nechtěli, ale pro toho času opilého boha falše, který lže všem okolo a tak trochu i sám sobě, se hodí dokonale. Je skvělé, že seriálový Loki nezapomíná ani na skandinávské kořeny své hlavní postavy, a tak jej nechá zpívat jeho starým jazykem nebo zopakuje Thorův gag se sklenicí. Je to pěkná práce s kontinuitou. V některých scénách, zejména v „exteriérech“ pustiny titulního měsíce Lamentis, jsou zelená plátna vidět trochu víc, než by měla (vlastně obdobně jako v již zmíněném Doctorovi Who). Aby se dalo hovořit o filmové úrovni, chtělo by to ještě trochu práce u počítače s laděním světla. Ale rozhodně nejde o nic, co by tahalo za oči, a epizoda to pak vynahrazuje na jiných místech, jako v Sylviiných akčních scénách nebo při kamerovém průletu na konci v bouřícím se městě. (17.07.2021)

Po epizodě soustředěné na Lokiho a Sylvii a odehrávající se v terénu, se tentokrát přesouváme zpátky do útrob centrály TVA a na scénu se vrací Wilsonův agent Mobius a jeho šéfová Ravonna Renslayer. Parťáctví mezi Lokim a Mobiem skončilo ještě rychleji než začalo, a tak je Asgarďan provizorně uvržen do malé časové smyčky, kde jej hostující Jamie Alexander jako lady Sif trestá za ustřižené vlasy. Mimochodem, další hezká připomínka kořenů ve skandinávských mýtech. Mobius má mezitím čas přemýšlet o tom, co mu Loki řekl a kdo všechno mu lže. Celá epizoda nabízí hned několik (nejméně pět) emocionálně silných momentů. Jednou je Loki přinucen zahodit nonšalantní poker face a vyložit karty na stůl, podruhé už ani neskrývá své upřímné rozrušení, jindy pak Wunmi Mosaku dodává nečekanou lidskost své dříve nepříliš sympatické postavě Hunter B-15. Je přiléhavé, že v seriálu o bohu falše většina těchto momentů tak či onak vychází ze lži, nic jim to však neubírá na působivosti, pokud té lži postavy věří. (17.07.2021)